Na severní frontě Staroměstského náměstí stával v prvním desetiletí 18. století palác, jehož vznik je spjat se dvěma výraznými osobnostmi tehdejší Prahy – stavebníkem Rudolfem Josefem hrabětem z Lissau a architektem Janem Blažejem Santinim-Aichlem. Dnešního návštěvníka na místě čp. 935-I nic neupomene na zaniklou stavbu vrcholného baroka, neboť ta padla za oběť pražské asanaci roku 1896.

Rudolf Josef hrabě z Lissau (nar. 19. 3. 1665) byl císařským komořím a hejtmanem Starého Města pražského. Rod z Lissau pocházel původně z Braniborska; teprve hraběcí předek stavebníka – jeho děd Johann von Lissau – získal v Čechách inkolát a příslušnost k panskému stavu. Samotného Rudolfa Josefa povýšil do hraběcího stavu císař Leopold I. listinou ze dne 10. července 1702. Právě on přistoupil počátkem 18. století k velkorysé přestavbě starších domů na náměstí v reprezentativní rodový palác a k realizaci přizval tehdy rychle rostoucí hvězdu české architektury – Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Přestavba a částečná novostavba byly dokončeny do roku 1705.

Palác se nacházel v těsném sousedství presbytáře kostela sv. Mikuláše, na rozhraní Starého Města a Josefova, na nároží severní fronty Staroměstského náměstí a tehdejší křivolaké Maiselovy ulice, v té době zvané Třístudniční. V sousedství stál tzv. Krennův dům (čp. 936-I), čtyřkřídlá barokní budova, která průčelí Lisovského paláce z velké části zastínovala. Tento Krennův dům byl ze Staroměstského náměstí odstraněn roku 1901, tedy pět let po demolici samotného paláce.

Podoba hlavního průčelí je rekonstruovatelná z historických fotografií F. Fridricha (kolem r. 1870) a J. Eckerta (1895) a z Langweilova modelu Prahy. Kresebnou rekonstrukci fasády zpracoval Michal Brix. Santini rozvrhl hlavní frontu do devíti os a jejím středem zdůraznil pětiosý rizalit, na němž ještě uplatnil plochou příložku v šíři tří os – motiv, jenž patřil k jeho oblíbeným. V krajních osách rizalitu se symetricky otvíraly vstupní portály. Ústřední partie byla završena altánem vysazeným nad korunní římsou; altán zdobil trojúhelný oblamovaný fronton, po jehož stranách se na pozadí vysoké mansardové střechy tyčily úseky rozťatého frontonu. Výrazné horizontální kordonové římsy, plasticky vyvinuté parapety a pás pod okny vrchního polopatra vnášely do fasády pevný rytmus. Fasáda stoupala nad přízemím ve dvou stejně vysokých etážích rytmizovaných úzkými obdélnými okny.

Spolupráce Rudolfa Josefa se Santinim nepřesahovala jen stavební zakázky. Hrabě v roce 1707 vydal dobrozdání k Santiniho pracím v Černínském paláci na Hradčanech a pomáhal mu tak otevírat dveře k dalším prestižním klientům. Vztah obou mužů byl i osobní: hrabě z Lissau svědčil při křtinách Santiniho dětí. Hmotným svědectvím tohoto přátelství je socha sv. Anny Samétřetí na Karlově mostě, vzniklá roku 1707 na donátorovu objednávku z dílny sochaře Matěje Václava Jäckela. Na podstavci sochy lze spatřit rodový erb hraběte z Lissau a předpokládá se, že Santini se na vyprojektování tohoto soklu podílel.

Návštěvník dnešního Staroměstského náměstí palác na vlastní oči nespatří – přestavba místa proběhla v průběhu asanace. Kdo chce zachytit alespoň stopu po jeho stavebníkovi, vydá se na Karlův most: Jäckelova socha sv. Anny Samétřetí s hraběcím erbem z Lissau na podstavci je dodnes na svém místě a připomíná člověka, jenž dal vzniknout jednomu z pozoruhodných Santiniho pražských děl.