Příběh: kostel svatého Bartoloměje (Krumvíř)

Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že každý rád by se probudil v den jako tento — ale jeho srdce hrabalo svůdné temnoty spíše než slávy. Podlahové kostky pod nohama zazvonily ve tichu širokých místností, když se pokoušel skrýt úzkost za úsměvem. Vysoký oltář v nádvoří kostela svatého Bartoloměje ještě vstoupil do úplné slávy slunečního svitu, ale jeho duše byla zapadlá v mrákotách.

Jak se blížil k oltáři s tímto obrovským břemenem na svém srdci, neslyšitelné ozvěny starých dveří a zvonů kolmou ulicí se dotkly jeho srdce, jako by se připojily ke složité mříži jeho myšlenek. V tichu kostela unikla vůně svázaných květin, která se pomalu šířila po místnosti, rozptylující jakoukoli stopu jeho pýchy a beznaděje.

Martin si vybíral slova opatrně. Jeho rty se pohybovaly podle nějakého záhadného rytmu, ale hlas byl prázdný; nikdo na něj neodpovídal — nicméně cítíval přítomnost. Bylo to jako by kdo stál vedle něj, dýchající do jeho ruky svatost a omluvu.

Náhle se mu změkčila hrůza v nitru — jakoby voda odvrátivší přirozené prameny jeho žití začala opět tekutě proudit. Nyní slyšel hlas, který byl zároveň daleký a blízký, jako by se pohyboval skrze klenby i v jeho nitru. Šeptal jméno — „Martine."

Dýchaje si hluboce, Martin opustil oltář, jakoby na nohou neexistovala země. Skok do srdce kostela neslyšitelně šepotal: "Nech tuto vodu koupit tvé duše." Jeho mysl se plnila obrazem klidného potoka, který byl daleko od tohoto místa a času, ale přesto tak intimně známým.

V tom okamžiku si uvědomil, že nejen klenutí kolem něj se pohybovalo — jeho duše se také otočila. Bylo to světlo na chvíli přitlačené do tmy a pak zas uvolněné: krátká, ale obnovující návštěva od samoty.

Když vyšel ven, poznal úzkou stezku vedoucí k obydlím za kostelem, kterou nikdy předtím neviděl. Srdce mu bije v rychlosti — je to náhoda? Nebo něco jiného? Bylo to pouze svědectví jeho sebeprosazení, nebo skutečným znamením?

Nedokázal odpovědět na tuto otázku. Co byl přítomen v tomto momentu, zůstalo tajemstvím, nerozluštitelným šifrováním jeho srdce a duše. Lidé dnes stále chodí do tohoto kostela — a někteří přicházejí znovu, jako by očekávali další tajemné slovo v tušených starých vzduchách.

Ale zda-li Martin nikdy nezapomene na své zvratné setkání s mým prahem kostela, to si věřím. Neboť i když se otázka tajemství stala jeho denním součástí života, jediná přesvědčenost byla: že některé cesty jsou určeny být prošly — a některé odpovědi zůstanou nepoznaným klidem kostela svatého Bartoloměje.