Příběh: kapucínský klášter v Chrudimi

Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že stín na stole se zdá mít svého vlastního původu. Zvonění kostela Saint Joseph doprovázelo jeho každodenní modlitby, ale dnes mu zvonění znělo jako varování — tóny rezonovaly skrz tenké stěny kámenolomu, vyrušující poklid kapucínského kláštera. Martin byl vytvořen z tvarů i duchů této bohaté barokní budovy, jeho přítomnost nesmírně ovlivněna časy, kdy se katolicismus pečlivě znovu začleňoval do východních Čech.

Stín na stole se zvětšil, jak svítilo slunce na nádherné malby stropu. Podivné bylo to pohybující se tajemství, protože Martin se snažil najít klid ve svém povolání jako mnich. Zatímco duchovní předepsaný řád ukládal jasnost a oddanost, tento stín ho nutil na cestu nebezpečných myšlenek — mimo řád.

Když se vyhnul zvuku svého vlastního dechu, který slyšel jako vzdálenou bouři za oplocením kláštera, Martin se rozhodl sledovat stín. Jako by to byla stopa ve sněhu, vedla ho přes pokoj plný vůně svíce a starých pergamenů, které unikaly z místností knihovny, kde si klášter uchovával své nejvzácnější tajemství.

Když se Martin blížil ke dveřím, které vede k tomuto hrobu moudrosti, zvony začali znít silněji — jako by si vybudovaly svou vlastní hudbu, upozorňující na jeho odvážné kroky. Jeho srdce bije příliš nahlas pro klid, který okolní kaple nabízely. Mocný prach z knih naložených po stolicích a podlahách byl jemným účelem, aby mu zadržel dech.

Otevřel dveře a světlo padající skrz okna ve zpodní části kaple projevilo zlaté plamy. Uvnitř knihovny stál malý rukopis, odhalený na stole. Záhadné slova se objevovala a mizela pod jeho prstem, jako by chtěly být čteny pouze onemocněnou myslí. Martin přichvátal k němu s úzkostí, která mu připomínala mladistvé dny plné otázek a snů.

Když si rukopis vzal do rukou, cítil teplé papírové listy jako živý dech. Jeho tělo se napjalo v nepohodlku; víra narazila na nebezpečné uznání. „Co by mělo být zahalením a co bylo k odkrytí?“ si Martin rozmyslel, pohlcený tajemstvím starověkých slov.

Ticho kapitulární síně přišlo jako vítání nebo varování. Zůstal stát uvnitř knihovny až do soumraku, kdy se mohly modlitby smísit s hlasy minulosti. Když se otočil na svou cestu zpět do kláštera, rukopis byl již pryč — jeho tajemství nekonečné.

Martin se vrátil k vytvořenému pořádku kapucínského života, svou duši v klidu. Ale zanechal za sebou otázku, která ho nesmírně přiměla: „Co bylo v tom rukopisu napsáno, zůstalo nepovědomo — jeho kusy byly rozptýleny po celém klášteře.“ A čarodějník, který mohl říci tolik o tom vědění, zůstal stejně neznámý.