Příběh: Kostel Panny Marie Bolestné (Přední Ptákovice)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Jan Karel, sedlák z malého vesnického sídla pod Srpem, se probudil k rytmickému klepnutí kročejů na kamenných schodech vedoucích do kostela. S otevřenýma očima, ještě zatím zamračeným hmatem ranního chladu, se probírali skrze šer přítomností. Jako každé ráno, zavolal po svém stávu: "Jaká noc to byla!"
Nevědomky následoval vůni suchých listů a jemným smyslem starého dřeva, což jej přivedlo k zastavení u kostela Panny Marie Bolestné. Jeho oko upadlo na západní fasádu s jejími vyčnívajícími pilasterskami, jako by byla tělem ve snu. Okenice střední byla rozdrcená, ale světlo se jemně prošplhovalo z dálky, vytvářejíc na zemi mřížku zlatých paprsků.
V tom okamžiku, kdy Jan Karel pokynul očima, jako by chtěl pochopit změnu v prostoru kolem sebe, došlo ke zdvižení chmurného nebetyšky. Pod ním zazněla něco jako šelest — nebo snad hluk, tak blízký jeho srdci, že jej nemohl odvést vůbec nikam jinam. Byl to hlas, jemný a přitom pevný, zasazen do slov: "Kde je tvá víra?"
Jako by se ruka neviditelného šéfa chytila jeho těla, zastavil se. Jeho srdce bije tak hlučně, že si netroufne ani vzdechnout. Zdálo se mu, že tento moment je součástí jakéhosi starodávného tajemství — něco zasazeného do samých kamenů kostela a jeho rozsáhlých výšin.
Šel dál kolem zdi, kde se četnými řadami místních a hostí spojovaly modlitby s větrem. Zvuk jeho nohou byl tišší než chrapot víru, ale stal se v té chvíli znepokojivě silným, jako hlas svědomí. Jeho mysl se potkala s tisíci otázkami — kdo by to mohl mluvit?
Podchystal krok ke dvěma velkým výchovním lipám stojícím u cesty do Vodňan. V jejich stromech hovořila staletá paměť, která se zdála být svedena jen pro něj. Mihl rukou přes vrcholy listí, jako by si všiml jakéhosi signálu od neviditelných sil.
Kolem něj se zřetelněji objevila vůně země po dešti — sladká a horká. Okamžik se zdál rozplynout jako mramor v čase, při kterém nebylo možné odlišit snovou tvarnost od realitu. Cítil se jak byl někde mezi svým osudem a vůní starých listů, které ho táhly k kostelním dveřím.
Jeho prsty zatápěly do kamenného oblouku při pohledu na oltář — to byla umělecká dílo barokního mistra. V jeho hlavě se rozvíjela scéna, když starý řádový kněz, kterého znal z mnoha rozhovorů o bolesti a láce, popisoval příběh o vodách, které unesly sochu Panny Marie.
Světlo se rozšířilo do kostela, když Jan Karel nakonec našel smysl pro to, co slyšel — nebyl jen zvuk hlasu. Byl to náznak přítomnosti mimo každou realitu, který ho uvolnil ze svých starostí a hříchů jako vítr vyčištěný větrem.
Zdálo se mu, že kostel sám na něj čekal — s otevřenou bránou jakoby pro mnoho dalších. A když se probudil z tohoto momentu, jeho mysl byla jako prázdný list, připravený na nové začátky.
Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, jen aby cítili ten hlas, který je živí od věků.