Příběh: Kostel svaté Máří Magdalény (Kunice)
Krev na dlaních mu ještě hřála a v uších mu zníl posled Tấtův křik, který ututlil jen jeden prudký úder kamenem. Mikuláš stál v hlubokém stínu lomeného oblouku, dýchal ztěžka a zíral na své třesoucí se prsty. V kapse měl těžký měšec s mincemi, které mu z otce v posledním okamžiku vytrhl. Ten pocit moci, který ho hnal k tomuto činu, vyprchal vteřinu poté, co tělo dopadlo na zem. Zůstal jen mrazivý chlad, který stoupal ze země a proníkal mu skrze vlněné punčochy až do kostí.
Vstoupil dovnitř. Vzduch v lodi byl hustý, nasycený vůní starého vosku a vlhkého kamene. Gotické klenby nad ním se klenuly jako mříže vězení, které ho právě uzavřelo s jeho hříchem. Mikuláš nehleděl na oltář, ale k obrazu nad ním. Světlo z úzkých oken dopadalo tak, že prostor připomínal šedivý proud řeky, v němž se topil.
Klesl na kolena. Nebyla to pokora, byl to náhlý záchvat mdoby. Chtěl utéct, zmizet v lesích za obcí, ale nohy mu ztuhly. V tichu kostela začal slyšet zvuk, který neměl smysl. Nebylo tu žádné zvíře, žádný člověk, jen on a ticho. Přesto z hloubi chóru, tam, kde se klenba spojovala v ostrý hrot, začalo přicházet šumění. Znělo to jako tisíce šeptajících hlasů, které se přelovaly přes sebe v neznatelném rytmu.
Zvedl zrak k Madoně. Ta dřevěná socha s tichým pohledem ho pozorovala z temného kouta. Mikuláš pocítil, jak mu do krku stoupá žluč. V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z tmy za sochou se oddělilo slabé, modravé světlo. Nebyl to plamen svíčky, spíše jemná mlha, která se začala plazit po studené dlažbě přímo k jeho nohám.
Když ho světlo dotklo, Mikuláš neucítil teplo, ale prudký, elektrický ráz, který ho donutil vyhrknout z hrdla bolestný zvuk. V hlavě se mu rozlehla věta, která nebyla složena ze slov, ale z čistého vědomí. Nebylo v ní odsouzení, jen hluboký, nekonečný smutek, který byl těžší než všechny mince v jeho kapse. Viděl v duchu svou oběť, viděl otcovy oči vteřinu před koncem a najednou pochopil, že krev na jeho rukou nikdy nevyschne, i kdyby ji myl v každém potoce v kraji.
V panice vstal a začal kroužit po lodi. Hledal východ, ale prostor se mu zdál měnit. Cítil, jak ho stěny tlačí k lomenému portálu v jižní zdi. Ten byl v té chvíli zakrytý hustým stínem, přestože slunce mělo být vysoko. Mikuláš se zastavil předtím, jak se z ticha znovu ozvalo šeptání. Tentokrát však nebylo v dálce. Hlas zněl přímo v jeho uchu, chladný a jasný jako led z ledového potoka.
Podezíval za sebe, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná prostor kostela a tichá Madona. Vtom se z věže ozval zvon. Nebyl to běžný signál k modlitbě. Zvon udeřil jednou, hluboce a tak silně, že se celý kostel zachvěl v základech. Vibrace mu prošla tělem a vtlačila ho zpět na kolena. V tom jediném úderu slyšel všechno: svou vinu, svou beznaděj a cestu, která vedla pryč z tohoto místa, ale nikam, kde by našel klid.
Mikuláš vyběhl ven do ostrého světla, zanechávajíc měšec s penězi ležet na prahu. Utíkal tak dlouho, až mu plíce pálily a svět se rozmazal v zelenou šmouhu lesů. Nikdy se do Kunic nevrátil, ale vyprávělo se, že do konce svých dnů nesměl vstoupit do žádného chrámu, protože mu v každém z nich začalo šumět v uších.
Kdo dnes přejde práh tohoto kostela a v tichu se zastaví u gotického portálu, může mít pocit, že vzduch kolem něj náhle zhoustne a někdo mu šeptá do ucha tajné hříchy těch, kteří zde hledali odpuštění a našli jen pravdu.