Příběh: zámek Třebešice
„Ustup, prosím tě, nebo nás oba odvedou do žlebů!“ zašeptal Jan a přitiskl Anežku vší silou do studené zdi východního křídla.
Nad nimi v patře hřměly hlasy šlechticů a duněly těžké boty o dřevěné podlahy. Vzduch v chodbě voněl po starém vosku, vlhkém pískovci a těžkém lilekovém květu, který v Bredovém dvorci rozkvétal právě v těchto dnech. Anežka se třesla, ale ne z chladu stěn, nýbrž z napětí, které jí ztahovalo hrdlo. Její prsty, drobné a zrudlé od práce v zahradách, se křečovně kroutaly v krajce šatů, které jí v tajnosti půjčila stará kuchařka.
„Musím mu to říct, Jene. Jestli odjede do Prahy, už se nikdy nevrátí,“ vydechla a zabořila obličej do jeho ramene.
Jan, syn zdejšího správce, který v dětství s Anežkou lovil žabky v rybníčcích za zámeckým parkem, jí jen pevně stiskl ruku. Věděl, že hranice mezi nimi jsou hlubší než sklepy pod sýpkou. On byl jen synem sluhů, ona sice dcerou zahradníka, ale v očích rodiny Götzu byli oba jen prachem na cestě.
„Ticho!“ zasyčel Jan, když se z chodby ozval zvuk kovových ostruh.
Obojí ztuhli. V škvíře dveří viděli, jak kolem nich prochází hraběův syn, mladý muž s přísným pohledem, který právě teď rozhodoval o osudu celého panství. Jan cítil, jak mu v hrudi tluče srdce jako uvězněný pták. Podíval se na Anežku a v jejích očích viděl zrcadlo své vlastní zoufalé touhy.
„Běž k němu,“ šeptal Jan, když kroky utichly v dálce. „Běž, než zavřou brány. Já budu hlídat cestu u vížky.“
Anežka vyběhla z úkrytu. Její lehké boty téměř nezaznamenaly žádný zvuk na vápenném povrchu. Probrala se k hlavnímu portálu, kde červený pískovec svítil v zapadajícím slunci jako čerstvá krev. Tam, u samotného východu, stál vůz připravený k odjezdu.
„Počkej!“ vykřikla Anežka a její hlas se rozlehla klenbami dvora.
Mladý šlechtic se zastavil. Otočil se pomalu, s výrazem zmatení, který se v mžiku změnil v uznání. Anežka před něj klesla na kolena, v rukou svírala malý svazek sušených lůžkových růží, které v nich tajně schovávala celé léto.
„Vezmi mě s sebou. Prosím, neopusti Třebešice takto,“ prosbovala ho.
Šlechtic se na ni podíval, pak na své zbrojnoše a nakonec na vysokou vížku, která nad nimi bděla jako němý svědek. V jeho očích nebyla nenávist, jen hluboký, mrazivý smutek člověka, který už dávno přestal věřit v zázraky. Dopředu k ní nevstoupil. Jen pomalu natáhl ruku, vzal jeden z květů a rozdrobil ho v dlani tak silně, až lístky dopadly do prachu jako drobné rudé kapky.
„Svět, do kterého jedu, nemá místo pro sny z lůžkových zahrad,“ řekl chladně, ačkoliv se mu hlas mírně zachvěl.
Když vůz vyjel z brány a zvedl mraky prachu, Anežka zůstala stát v prázdném dvoře. Jan k ní přistoupil zpozdí, ale nedotkl se jí. Věděl, že některé rány nezahojí ani čas, ani tichý šum rybníků.
Anežka se pomalu otočila k červenému pískovci portálu a přiložila k němu svou tvář. Chlad kamene byl jediným společníkem, který jí v tu chvíli zbyl.
Dnes, když člověk prochází tichými chodbami třebešického zámku a zaboří se do hloubky jeho sklepů, může mít pocit, že vzduch je těžký nekvěty, ale tichým pláčem, který zůstal uvězněn v pískovcových římsách.