Příběh: kostel svatého Václava (Olšany)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho život byl v rozporu s každým příslibem, které kdysi učinil svému otci. Jak se stín vyháněl ze schodů kostela svatého Václava na začátku zimy, Martin klečel s hlavou sklopenou nad modlitební knihou, kterou se mu zdálo, že nezvedne. Kostelník, starý pan Petr, jenž čekal v tmě, sledoval stín Martinovy postavy na kamenných sloupech — stopy duchů minulosti, jež se nyní setkaly s jeho vlastním hříchem.
Poháněn zoufalstvím a pocitem opuštěnosti, který ho obklopil jako chlad zimy kolem kostela, se Martin podíval na oltáře. Jeho pohled byl přerušen slabým světlem, které prosvítalo skrz prachovou roušku nad dveřmi do presbytáře. Jak si pozvedl hlavu, znamení slunce se odráželo v stříbrných přívěscích — světlá jiskra na okenním skle.
„Pane Bože, co byste čekali ode mne?“ pronesl hlasem plným bolesti a zklamání. Sám si nevěřil slovům, která vycházela z jeho úst, ale cítil je vyplítat jako oheň ze zkamenělé duše.
Slyšel kroky, nesoucí se ke konci kostelního lodi. Martin odvrátil pohled a uviděl mladé dívce, jejíž tvář byla vybledlá pod bílým pláštěm. Když ji přiblížil víc do světla, viděl její modré oči — jako hluboké studny plné starověkých tajemství a nadějí.
„Vidím tvůj boj,“ promluvila dívka s hlasem, který zněl jak voda tekoucí pod mostem. „Máš se cítit osaměle?“
Martin se k ní přiblížil, ale nemohl si vzpomenout na její jméno nebo původ. Přesto bylo to tak zjevné — jako slunce za obzorem, které nikdy nepoznal.
„Jak víš?“ zvolal, jeho hlas byl téměř výkřikem strachu a údivu.
Dívka se usmála, její rty pohybovaly s lehkostí ve vzduchu. „Můj otec kdysi řekl, že kostel svatého Václava je místo zázraků — tam, kde cesta duše narazí na víru.“
Před ním se objevil hmatatelný prachový oblouk a v něm svitla jiskra, jako by přicházela od ducha starých knih, uložených v kůŜních srdcí. Když si tento záblesk zhlédl, Martinovo srdce začalo bičovat nevyslovitelnou nadějí.
„Možná víme méně, než myslíme,“ promluvil pan Petr, který se blížil. Jeho hlas nesl tušení starých dob a odměrného života. „Tajemství, jaké zde leží, se otevře těm, kdo ví čekat.“
V tom okamžiku Martin vůbec nebyl schopen rozlišit realitu od sny — jeho duše hledala útěchu a cestu. Nebylo mu známo, zda dívka byla falešným snem, vyslaným k uspokojení jeho potřeby něčího soucitu nebo pravou poselkyní osudu.
Když se objevila první hvězda na obloze, Martin se odvrátil a podíval se zpět. Dívka již zmizela, ale její slova pronikla do jeho srdce jako hymna. Na okamžik si nechal zapadnout v hlubiny paměti, že zde — mezi stěnami někdy barokního hradu — byl cílem svého osudu.
Noc se rozprostírala kolem kostela, jehož dveře byly otevřeny. Martin věděl, že se nikdy nemusí vrátit do tohoto místa — nebo si přál, aby to udělal.
Nemohl rozlišit svůj hlas od šumu kroků přicházejících po schodech kostela. Nebylo mu známo, co se stalo, ale cítit bylo jisté: někdo nebo něco tam zůstalo, čekajíc na rozloučení s jeho minulostí.
Když se Martin usadil a otočil svou hlavu k dveřím, ztichl veškerý život kolem něj. V kostele bylo ticho, pokud ne ten lehký šum, který se zdál unášet slova mimo věky.
Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, aby hledali odpovědi na otázky nevyslovitelné.