Příběh: Jánská
„Tady to je, v tomto svitku, zapsáno černým inkoustem, který nikdy neuschne!“ vykřikl Matějáš Bretfeld a s prudkým pohybem prstu ukázal na pergamen rozložený na mahagonovém stole. V sálech paláce v Jánské ulici právě vrcholil ples, který měl být oslavou osvícenství a vědy. Vzduchem se vlnila vůně drahého mýdla, pudru a těžkých parfémů, zatímco z rohu místnosti se nesla jemná, matematicky přesná melodie klavichóru, kterou v tu chvíli stvořil mladý Mozart.
Matějáš však neposlouchal hudbu. Jeho oči, zarudlé z nedostatku spánku, zíraly na řádky textu, které našel v jedné z nově zakoupených knih. Stál v centru luxusního salonu, obklopen šlechtici v hedvábné látce a dámami s obrovskými kroutěnýmiz účesy, ale v jeho mysli zníval jen jeden tichý, znepokojivý zvuk. Bylo to rytmické tloučení, jako by někde hluboko v základech domu, pod drahými koberci a vápennými podlahami, tloukl obrovský, pomalý puls.
„To jsou nesmysly, Matějíši,“ odseklo mu zbytek hostů, ale on je neslyšel. Přistoupil k oknu, ze kterého viděl úzkou Jánskou ulici. Venku v šeru stál muž. Neměl na sobě žádné šaty odpovídající době, jen prostý, šedý plášť, který splýval s barvou stěn okolních domů. Muž se nehýbal, jen zíral nahoru, přímo do očí majiteli paláce.
Matějáš vyběhl z sálu, ignoroval zdumené pohledy hostů a snesl se schody tak rychle, až mu v hlavě zvonilo. Když vykopl těžké dveře a vyrazil do chladného nočního vzduchu, v nosem ucítil pronikavý pach vlhkého kamene a starého kostela, který kdysi stál v blízkosti. Ulice byla prázdná. Šedý muž zmizel, jako by ho pohltila jedna z tísnových uliček vedoucích k domu U Motů.
„Kde jsi, ty stíne? Co jsi přišel vzít?“ zařval Matějáš do ticha noci.
Vrátil se dovnitř, hnaný zvláštním neklidem. V salonu však už nebyl ples. Hudba utichla. Hosté stále tančili, ale dělali to v naprostém tichu. Jejich tváře byly kamenné, oči otevřené dokořán a nehybné. Všichni byli ztuhlí v jedné jediné vteřině, jako by někdo zastavil čas samotým přáním. Jediný, kdo se hýbal, byl ten muž v šedém plášti. Teď už nestál venku, ale opíral se o rám dveří a v ruce držel ten samý svitek, který před chvílí ležel na stole.
Matějáš se pokusil vykřiknout, ale z hrdla mu vyšel jen tichý chraplý zvuk. Muž s ním nepromluvil. Pouze pomalu přložil prst k rtům a poté svitek složil a schoval si ho do záhybů pláště. S každým jeho krokem se prostor kolem nich začal deformovat. Zdi paláce, které Matějáš tak hrdě shromáždil jako symbol svého bohatství a vzdělání, začaly v jeho očích zaplavit obrazy z jiných časů. Viděl stíny staré osady Obora, slyšel šepot mnichů z dávno zaniklého kostela svatého Jana a cítil chlad středověké země, která pod barokním luxusem stále dýchala.
Když muž v šedém plášti definitivně vystoupil z domu a zmizel v temnotě Jánské ulice, čas s prudkým trhnutím vyprskl. Hudba znovu zazněla, tančící se rozhýbali a smích hostů zaplnil místnost, jako by se nic nestalo. Matějáš však zůstal stát uprostřed sálu, s prázdnýma rukama a prázdnou myslí.
Kniha, ze které byl svitek vytržen, byla pryč. Všechny záznamy o tom, co v tom papíře stálo, zmizely z jeho paměti, zbylo jen hluboké přesvědčení, že v jeho domě bydl někdo, kdo tam přišel jen na krátkou návštěvu, aby si vzal zpět něco, co mu nepatřilo.
Kdo dnes prochází kolem tichých stěn Bretfeldovského paláce, možná v Jánské ulici zahlédne šedý plášť, který se na okamžik zhmutní v šeru mezi domy U Draka a U Bílé řepy, stále hledající cestu zpět k tomu, co zůstalo skryto pod dlažbou.