Příběh: Milčeves
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že listy jehličnatých stromů se třpytily rudým a žlutým leskem na okně svého pokoje. Pohled přes dvorní louku vedl přímo ke zámku v Milčevesi, kde mimo dálku stála Anna s vějířem ve ruce, jejímž tón odpovídal nebesům a listímu. Věděl, že každý den, který jí unikl, byl jako ztracený příležitost k tomu říct všechno.
"Anna," začal Martin hlasem plným úzkosti. Jeho slova se prolínala s křídly motýlů, které letěly kolem nich. "Musím ti co nejvíc povést o svých náplních představách a strachu. Mé rodiče vždy považovali mou pozornost k tvé rodině za ničivý chybu."
Anna se zvedla, její obličej osvětlený úsměvem, který byl světlejší než slunce na obloze. "Ty si představuješ všechno neskutečně horší, Martin," řekla s jasem a otevřeností ve hlasu. "Má tvá rodina zpochybňovat naši lásku? Nevím, proč by mohli."
Pak se blížila k němu, její vůně si dovolila proniknout do jeho srdce silněji než jakékoliv slovo. "Moje srdce bude zaujato pouze tebou," prohodila při doteku ruky, který byl tichým slibem.
Ale Martin si ještě všiml prachu na svých šatech a chladu pod nohami. "Ty neznáš naše světlo," řekl s vážnou hlavou. "Moje otcové i matka se obávají nepořádků, které by mohla tvoje přítomnost v jejich životě způsobit."
Přijatý soumrak začal přiléhat k horizontu a s ním i šer na tvářích dvou milenců. Anna se podívala dolů, ruce si opět utnula v nervóznosti, která se projevovala ve ztuhlosti jejích prstů.
"Když bys mohl překonat své strachy, kdyby to nebylo jen mé jméno na hranici?" ptala se ho s trhlinou v hlase. "Myslíš si, že je tvá láska tak omezena?"
Martin se pokusil smířit světla a stíny svého uvědomění do jednoho obrazu. Náhlý krok jejího otce v průvodu, jeho pevný hlas vymítající jakékoli nepochopení jako šum zpívajících listů.
"Za mých otcových dnů jsme si už nikdy nebude moct říci všechno," odpověděl a jeho slova zněla jako chladný zápas s tichem. "Má rodina by se proti tomu postavila."
V té chvíli přešel před nimi panský parkéř, zatímco je pozoroval v jeho klidném způsobu jako by se střízlivě ptal na jejich přítomnost.
"Zdálo by se mi, že i zde," zašeptala Anna s patovým smyslem pro pochopení jeho obavy, "kde se všechny tyto hradby a zdvihající střechy odrážejí naše překážky."
Měsíc začal zasahovat mezi mraky, svými paprsky oslňující jejich tváře. Martin se snažil najít slova pro dobu, kdy by jejich láskou mohlo být překonáno všechno.
"Kdo ví," řekl jemně, "možná jedné noci zvola naše osudy po nás a dovolí nám ukázat jim pravdu." Jeho slova byla jen šeptáním proti noci, kterou přicházely tajemství.
Uchopila ho rukama kolem paže, její dotek silný a věrný jako klenba nad jejich hlavami. "Když se můj otec vrátí z hostin, já tebe přesvědčím, abys byl tu," řekla, její hlas nyní jasný a plný odhodlání.
A pak, s rychlostí zmizela v průtoku času, zahalila se do svého šatu a vyšla ven ze zámku. Martin byl sám, pustil na okno a slyšel jen ticho, které přišlo jako odřeknutí.
V noci, kdy měsíc plný rozsvítil celou krajinu, se zdálo, že v komnatách zámku ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nechal.