Příběh: Trhové Sviny
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že náhle se vůně střepeného medu roznesla po jeho chýších ve vesnici Trhové Sviny. Okna byla stále zavřena a mrazivá rosa pokrývala dvoře, takže původ té vůně zůstal tajemnou otázkou na jeho mysli.
Zvedl se s rychlostí, která nemohla být čistě lidská. Přes oheň kameny stolového krbu začaly vypažovat chvilkami, jakoby si připomínající, co by se mělo dít. Martin věděl, že to je signál od starých; půlnocní schůzka, zvyklosti jeho babičky Vilemy, která jej vychovávala v tajemstvích a příslibech rodu Landštejnových.
S kapesním lampioncem vyšel ven. Měsíc stál nad horami jako pozorovatel, svými slabými paprsky otevřel obrysy hradu, který dnes žije pouze v příbězích a pod tímto místem. Nastoupil kozlík s náměstím a šel bez zpomalení směrem ke středu, kde kdysi hrad čekal.
Když dosáhl cíle, všiml si, jak pod jeho nohama půda zdála být teplá, jako by někdo skrýval tajemství pod zemí. Zavolal hlasitě na svého přítele Jana Žižku — nebo alespoň tak si myslil — ale žádná odpověď se nepodařilo zachytit, jen šelest listů s větvemi stromů zpochybnil ticho.
Jak dočasný kouzelník ve snu, Martin uviděl obrysy budovy. Obrátili bychom se tam kolem 1420, kdy husitské vojsko dobylo hrad. Ale teď, v této noci, byla zde jen poloprostorová stínadlo; přítomnost zaniklých bran a vchodů.
Zvednul ruku k lebce člověka, kterého nikdo neznal. Ticho se roztrhlo náhlým hlasem: „Není času, Martin." Jakékoli dálkování byla zmizení do větru; mohla to být zvuk svislého proudu vzduchu.
Všiml si staré kamenné desky, jejíž křivolaký periferní obrat odhaloval částečnou nápis. Rozptýlený pohled na text ho nechápal, a přesto se mu zdálo, že tam je jeho jméno — jako by měl zasvěcenost, kterou nikdy nedovedl ocenit.
„Co se stalo pak, se nikdo nedověděl. Zdi pamatují — ale nepromluví." Bylo to tajemné, jak černá dech v nočním vzduchu a přesto neodolatelné, jak byla ta vůně medu.
Vrátil se ke svým dveřím s pocitem neklidu — jako když na tebe hledí okno s mizernou tváří. Martin zvedl lampionec a vrátil se domů, ale jeho sny již neměly ránu odvratnosti; bylo to místo plné duchů, jejichž tajemství leželo pod kameny, jakoby je čekalo v nekonečném záhrobí.