Příběh: Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře
Prsty se mi třesou, když drásám hlínu pod nohama, jako by v té zemi bylo zakopané samotné vykoupení, které mi už dávno nepatří. Václav Vejmluva, opat s očima jako dva žhavé uhlíky, mi včera v klášteře neřekl jediné slovo, jen mi vtiskl do dlaně hrubý dřevěný křížek a pokynul směrem k vrcholu, kde dnes v noci vzduch zhoustl tíhou něčeho, co nedokážu pojmenovat. Jmenuji se Matěj, bývalý písař, muž, který zradil důvěru svých pánů pro pár stříbrných, a teď, pod temnou oblohou nad Žďárem, cítím, jak se mi v krku usazuje chladná vlhkost blížícího se bouřkového mračna.
Na travnatém vršku, kterému mniši začali říkat Zelená hora, se tyčí rozestavěné zdi. Ještě nejsou hotové, jen kostra budoucího chrámu, ale už teď se zdá, že ty lomené oblouky chtějí roztrhnout nebe. Vůně vlhké malty a čerstvého vápna se mísí s ostrým pachem mokré jehličnaté pryskyřice z blízkého Černého lesa. Půjdu dovnitř. Musím. V kapse mě pálí ukradený pečetní prsten, kus kovu, který mě tíží víc než všechna moje provinění dohromady.
Vstoupím do prostoru, kde se měsíc láme o nedokončené pilíře. Tady, uprostřed budoucí hvězdy, se zastavím. Ticho je tak hluboké, že slyším tlukot vlastního srdce, který zní jako údery kladiva na kovadlinu. Najednou se to stane. Zpoza jednoho z pilířů, kam nedopadá žádné světlo, vyjde postava. Není to člověk z masa a kostí, je to jen stín, který se pohybuje proti směru větru. Zastaví se přímo přede mnou. Nevidím tvář, jen pět jasných, chladných bodů, které se vznášejí v prostoru jako hvězdy na hladině černé řeky. Pět bodů. Pět ran. Pět písmen mlčení.
„Tacui,“ zašeptá hlas, který zní jako praskání starého dřeva v krbu. Není to mužský ani ženský hlas, je to ozvěna, která vychází z hloubi země.
Instinktivně sáhnu do kapsy a prsten, ten prokletý důkaz mé zrady, hodím na zem. Kov cinkne o kámen, zvuk se rozezní celým prostorem a pak – ticho. Pět hvězd zmizí a já zůstanu v naprosté tmě, jen s vůní ozónu, který pálí v plicích. Když znovu vyjdu ven, bouře se přehnala a nad obzorem se začíná rodit první náznak svítání. Hledám prsten, ale ať se dívám jakkoli pozorně, na zemi leží jen bílý květ, který tam předtím nebyl.
Vejmluva mi druhý den ráno nic neřekl, jen se lehce uklonil, jako by věděl, co se v noci na kopci odehrálo. Od té doby se neustále vracím. Procházím ambity, sleduji, jak se stavba mění, jak se z kamene stává modlitba, a pokaždé, když projdu branou, mám pocit, že ten kostel mě neustále pozoruje, jako by čekal, jestli konečně pochopím, co znamená mlčet.
Dnes, po tolika letech, se na to místo dívám z dálky a vidím tu hvězdnou půdorysnou krásu, která se tyčí nad krajem. Lidé říkají, že je to jen dílo geniálního architekta, hra se světlem a kamenem, ale já vím, že tenkrát v noci tam nebyla jen architektura. Možná to byla jen halucinace, výplod mého zmučeného svědomí a strachu z trestu. Ale proč se tedy pokaždé, když vejdu dovnitř a zastavím se v samotném středu té hvězdy, na okamžik zastaví i můj dech a já mám pocit, že mě někdo drží za ruku? Pokud chcete vědět, zda je to jen náhoda, nehledejte odpovědi v knihách, ale vyjděte nahoru v tiché noci, kdy hvězdy nad Žďárem svítí nejjasněji, a zkuste se postavit přesně tam, kde se kdysi spojila země s nebem.