Příběh: Banka
Těžké dubové dveře vrzly přesně v momentě, kdy se v královedvorském šeru rozlehlo odbíjení půlnoci z nedaleké věže. Oldřich z Vlčkovic odložil měšec na masivní stůl, jehož deska byla vyhlazená staletími doteků cizích rukou do zrcadlového lesku. V místnosti vonělo staré pergameno, včelí vosk a kov – směsice, která vždy věštila buď bohatství, nebo zkázu.
„Tohle je poslední splátka,“ zamumlal Oldřich a jeho prsty, zvyklé na jilec meče, se třásly při kontaktu s chladnými mincemi.
Proti němu seděl muž, jehož tvář zůstávala skryta v hlubokém stínu kápě. Říkalo se mu správce pokladnice, i když nikdo přesně nevěděl, komu slouží a z jakého řádu vzešel jeho neobvyklý klid. V této době, kdy křesťanské právo zapovídalo brát úrok, se jeho stůl stal jediným místem v širokém okolí, kde se cizí zlato proměňovalo v naději na zítřek. Muž v kápi nepromluvil, jen lehce pokynul rukou k váze, která stála na okraji lavice.
Oldřich začal vysypávat stříbrné groše. Kov zvonil o dřevo, zvuk se odrážel od kamenných zdí a zanikal kdesi v temných rozích místnosti. Když poslední mince dopadla, správce se naklonil vpřed. Jeho ruka, bledá a nečekaně štíhlá, se v mihotavém světle svíce dotkla hromádky. V tu chvíli se celá místnost zachvěla, jako by se základy budovy otřásly v samotných základech země. Svíce neuhasla, ale plamen se na zlomek vteřiny zbarvil do nepřirozené, jasně modré barvy.
„Tvá dluhopisová smlouva nebyla uzavřena s lidmi, Oldřichu,“ pronesl správce hlasem, který zněl jako drcení kamene o kámen. „Přišel jsi pozdě. Tvůj čas již nepatří tobě, ale tomu, co leží pod touto lavicí.“
Oldřich ucítil, jak se mu do krve vlévá ledový příval. Chtěl se zvednout, ale židle jako by k zemi přirostla. Všiml si, že pod stolem, tam, kde by měly být jen nohy bankéře, se prostor podivně vlní. Vzduch začal houstnout a zaplnil se pachem ozónu a vlhké hlíny. Viděl, jak se stříbrné mince, které právě položil, začínají propadat skrze masivní dubové dřevo, jako by stůl náhle ztratil svou hmotu. Mizely v temnotě, která se otevírala přímo uprostřed podlahy.
„Co jsi zač?“ vyhrkl Oldřich a sevřel okraje stolu tak pevně, až mu zbělely klouby.
Správce neodpověděl. Místo toho odsunul kápi. Místo tváře Oldřich uviděl jen prázdnotu, v níž se odráželo hvězdné nebe, jako by se díval do hlubin studny na konci světa. Pak se z té temnoty ozvalo tiché, kovové cvaknutí. Jako když zámek zapadne do své drážky. Všechno ztichlo. Zápach ozónu zmizel, světlo svíce se opět vrátilo ke své teplé žluté barvě a správce byl pryč. Zůstal jen prázdný stůl a Oldřichův měšec, který ležel na stejném místě, ale byl lehký jako pírko.
Když se ráno stráže dobývaly dovnitř, našly Oldřicha sedět na zemi s pohledem upřeným na prázdnou desku stolu. Nepromluvil, nejedl a na otázky neodpovídal. Zůstal tak sedět dny, týdny, až nakonec zmizel i on sám, stejně tiše, jako se vypařilo jeho bohatství.
Dodnes se říká, že když člověk projde kolem místa, kde kdysi stávala tato stará úschovna, a přiloží ucho k chladným zdem budovy, uslyší v tichu noci slabé, rytmické zvonění mincí, které se odmítají přestat propadat do neznáma. Místní se té budově vyhýbají, ale cizinci, přitahováni neviditelným magnetem tajemství, tam občas postávají a čekají, zda se i jim podaří zahlédnout ten zvláštní, modrý plamen svíce, který dodnes odmítá definitivně zhasnout. Kdo chce vědět, kam se ztracené bohatství podělo, musí přijít v hodinu, kdy se historie láme, a položit ruku na kámen, který si pamatuje víc, než je lidem dovoleno vědět.