Příběh: Blatenský vodní příkop
Voda v příkopu náhle přestala šumět, jako by ji někdo zařízl stříbrným nožem. Hans Vogel, dozorce s dlaněmi rozpraskanými od celoročního boje s horským mrazem, prudce zastavil. Vzduch, který ještě před okamžikem voněl vlhkou rašelinou a jehličím, náhle ztěžkl pachem spáleného cínu a ozónu. Hans se nahnul nad koryto, kde se voda ještě před vteřinou líně převalovala přes kameny, a uviděl to. Hladina byla dokonale zrcadlová, nehybná, ale hluboko pod ní, jako by za průhlednou stěnou světa, se míhaly stíny postav. Nebyli to horníci. Měli dlouhé, úzké prsty, které rytmicky bušily do dna příkopu, jako by chtěli prorazit dno a vyškrábat se ven do krušnohorské reality.
Hans sevřel rukojeť své lucerny tak pevně, až mu zbělely klouby. Vzpomněl si na staré řeči, které si mezi sebou šeptali muži v krčmách pod Blatenským vrchem, když jim v žilách kolovala kořalka. Říkalo se, že Stephan Lenk při vyměřování tohoto díla nehledal jen cestu pro vodu, ale že uzavřel smlouvu s něčím, co v horách žilo dávno předtím, než se do země zakously první krumpáče. Hans se nepohnul. Zima, která se šířila od hladiny, mu začala kreslit jinovatku na řasy. Jedna z postav pod vodou – postava v kabátci, který vypadal jako ušitý z kůže a mlhy – vzhlédla přímo k němu. Její tvář neměla oči, jen hluboké, prázdné důlky, ze kterých vyzařovalo modravé světlo podobné tomu, jež se objevuje při tavení rudy.
Dozorce chtěl ustoupit, chtěl běžet zpět do Horní Blatné, křičet na radní, ať okamžitě zavřou stavidla, ale nohy měl jako z kamene. Stín pod hladinou zvedl ruku a přitiskl ji na spodní stranu vodní hladiny. V ten moment se po kamenném korytu rozlétla prasklina. Zvuk, který následoval, nebyl praskáním ledu, ale jako by se tříštila samotná historie. Hans viděl, jak se z trhliny valí namísto vody hustý, černý dým. Ten dým nebyl jen kouřem, byly to vzpomínky na všechno, co se v dolech za poslední století událo – křik mužů zasypaných v šachtách, cinkání kladívek, modlitby za úspěch, které nikdy nebyly vyslyšeny.
Všechno se to odehrálo během jediného nádechu. Když se Hans příští ráno probral na břehu, voda v příkopu opět pokojně plynula směrem k městu, jako by se nic nestalo. Slunce prosvítalo skrz koruny smrků a na hladině se tančily odlesky světla. Hans se podíval na své ruce; byly černé od sazí, které nešly smýt ani v ledovém potoce. Když se vrátil do vsi, nikomu nic neřekl, ale od toho dne už nikdy nevkročil na hráz příkopu po setmění.
Lidé z Horní Blatné si dodnes vyprávějí o Hansi Vogelovi, který po té noci přestal mluvit a jen celé dny sedával na svahu pod Blatenským vrchem a pozoroval hladinu. Nikdy nevysvětlil, proč se od toho rána vyhýbal místům, kde se voda v příkopu zakalila, a proč odmítal pít z pramenů, které do něj stékaly z Božídarských rašelinišť. Když ho po letech našli mrtvého v jeho chalupě, měl v dlaních sevřený kousek černého, podivně lehkého kamene, který se v místních dolech nikdy netěžil.
Dnes se můžete po břehu tohoto unikátního díla procházet i vy. Voda tu stále šumí stejně jako před staletími a v hlubokých lesích nad Božím Darem se občas ozývají zvuky, které technická dokumentace nedokáže popsat. Pokud se zastavíte v místech, kde se příkop vine po úbočí a hladina se na chvíli ztiší, možná i vy uvidíte stín, který se pod hladinou pohybuje v rytmu, jenž nepatří tomuto světu. Blatenský příkop stále vede vodu do údolí, ale otázkou zůstává, zda je to skutečně jen voda, co proudí v jeho korytě, nebo jen maska pro něco, co stále čeká na svou příležitost vyjít na světlo. Stačí se jen ohnout k hladině a pozorně naslouchat; stopy po té noci jsou tu stále patrné, vyryté do pískovcových kamenů, které kdysi někdo položil tak, aby udržely víc než jen tekutinu.