Příběh: Boudy
Ostrá hrana křemene mi rozřízla dlaň, když jsem se v šeru snažil nahmatat mezeru mezi balvany vnějšího valu, ale krev tekoucí po kamenech mě v tu chvíli pálila méně než vědomí, že za mými zády je ticho. Hrobové, nepřirozené ticho, ve kterém se ani lesní zvěř neodvážila vydechnout. Marek, který ještě před chvílí kopal v měkké hlíně kousek pod námi, se ztratil v mlze, jako by se nikdy nenarodil. Jen jeho lucerna ležela převrácená u paty vnitřního valu, sklo roztříštěné na tisíc střepů, které se v měsíčním svitu leskly jako zuby dravé šelmy.
Zvedl jsem úlomek železa, který Marek vykopal jen pár okamžiků předtím, než se vypařil do nočního oparu. Byl to podivný artefakt, zčernalý stářím, přesto na dotek studený až k nesnesení, jako by v sobě držel mráz z dob, kdy zdejší lidé ještě uctívali bohy v srdci těchto kamenů. Vůně vlhké země se mísila s něčím ostrým, kovovým, co mi připomínalo pach bouřky těsně před úderem blesku. Volal jsem jeho jméno, ale hlas se mi vracel zpět, jako by narazil na neviditelnou stěnu, která obklopovala vrchol kopce.
Proč jsme sem vůbec lezli? Všichni v podhradí varovali, že tohle místo nepatří lidem. Staříci u krbu šeptali o zlatě, které je krví vykoupené, a o stínech, které se natahují z prasklin v zemi, kdykoliv se člověk pokusí odkrýt to, co má zůstat pohřbeno pod nánosem staletí. Marek se jen smál. Věřil, že najde klíč k bohatství, o kterém se píše v zaprášených kronikách, o pokladech, které král Ferdinand kdysi hledal jako lovec, zatímco my jsme se stali lovnou zvěří něčeho, co v těchto valech přebývalo dávno předtím, než se zde první Slovan dotkl kamene dlátem.
Udělal jsem krok k vnitřnímu valu, přesně tam, kde se zídka ztrácela v hluboké destrukci. Světlo mé vlastní pochodně sklouzlo po vyskládaných kamenech. Nebyly to jen náhodné balvany. Když jsem se na ně zadíval pozorněji, uviděl jsem vzory, které se vlnily pod mým pohledem – spirály a ostré úhly, jež se zdály měnit tvar podle toho, jak se mihotal plamen. Marek tam stál. Viděl jsem ho. Nebyl to on, byl to jen jeho obrys vyříznutý do temnoty, nehybný, zády ke mně, prsty zaťatými do škvíry v kameni, jako by se snažil sám sebe vtáhnout dovnitř, do samotného srdce té hradby.
Marek, pohni se, vydechl jsem a ruka se mi třásla tak, že mi pochodeň téměř vypadla. On se neotočil. Místo toho se z útrob valu ozvalo zadunění, hluboké a vibrující, jako tlukot obrovského, kamenného srdce. Zem pod mýma nohama se zachvěla. Marek pomalu zvedl ruku a ukázal na prostor mezi balvany, kde se tma nezdála být prázdnotou, ale bránou. Nebyla to tma, byla to hloubka. V tu chvíli jsem pochopil, proč se toto místo vždy stavělo a rozebíralo, proč se lidé vždy vraceli k těmto valům, aby je znovu upevnili, jako by se snažili věznit něco, co se neustále snažilo prodrat ven.
Když jsem se vrhl vpřed, abych ho popadl za rameno, moje prsty projely jen chladným vzduchem. Marek tam nebyl. Zůstal tam jen jeho vlněný plášť, úhledně složený na vrcholku valu, jako by ho někdo v mžiku svlékl a nechal napospas větru. Vůně ozónu zesílila, až se mi chtělo zvracet. Rozhlédl jsem se kolem, ale vrchol Hradu byl prázdný, jen měsíc nelítostně osvětloval kruhovou linii opevnění, která jako by se v mých očích začala uzavírat.
Utíkal jsem dolů z kopce, větve stromů mi bičovaly tvář, ale v uších mi stále znělo to dunění. Vesničané v Boudách druhý den ráno nic neslyšeli, jen se dívali do země, když jsem se vrátil sám, s dlaní rozdrásanou o ostrý kámen. Nikdo se mě neptal, kde Marek zůstal. Věděli to. Věděli, že na tom kopci se nehledá zlato, ale platí se daň za to, že se člověk odvážil narušit klid starých kamenů. Marek už nikdy nebyl nalezen, ani jeho kosti, ani jeho věci. Dnes, když stojíte na vrcholu a díváte se do mezer mezi kameny, možná uslyšíte jen šumění větru v korunách stromů, ale pokud se pozorně zaposloucháte, ucítíte, jak se pod vašima nohama začíná pomalu probouzet tlukot, který čeká na dalšího poutníka, jenž se odváží hledat odpovědi tam, kde je lépe zůstat v nevědomosti.