Příběh: Dlouhá 24
Krev na kamenech
Když Markéta z Rožmitálu přiložila prst k omítce, zůstal na něm náhlý, sladce hnilobný zápach, jako by někdo rozdrtil švestky přímo do zdi. Vzápětí se jí zvedla vlasy na krku – ne od větru, který foukal z Vltavy, ale od něčeho jiného, co se vynořilo z hlubin arkády. Před ní stál muž v černém plášti, který se nedal spatřit v žádném světle, ani v tom, které padalo z rozbitého okna nad hlavou. *„Ty jsi tu poslední, kdo ho viděl živého,“* řekl hlasem, který zněl jako kovy, jež tahají po kamenné desce.
Markéta sevřela v pěsti korálový kříž, který jí daroval arcibiskup, a nevěřícně se rozhlédla. Byla tu sama, jak si myslela – jen ona a prázdné nádvoří, kde se dříve švédské kopí probořila do kamene. Ale ten muž stál mezi sloupy, jeho tvář zakryta stínem, který se nepohnul ani když se Markéta posunula. *„On byl tvůj bratr, ne?“*
„Já… nemám bratra,“ zašeptala, i když věděla, že lže. Vojtěch zmizel před měsícem, když se vrátil z bitvy u Litoměřic. Nikdo neviděl, jak padl – jen se náhle ocitl mimo řady, jako by ho pohltla zem. *„Vrátil se sem,“* pokračoval muž. *„Ale ty jsi tu jediná, kdo ho může najít.“*
Markéta ucítila, jak se jí ledem dotýká dlaně. *„Kde?“*
„Za posledním obloukem.“ Ukázal na arkádu, kde se kámen zdál být zvlášť tmavý, jako by ho něco pohltilo. *„Tam, kde švédské dělo roztrhalo zeď. Ale ne prohlédlo ji.“*
Když se Markéta obrátila, byl prázdný vzduch. Jenomže na kamenném sloupku, kde stál, zůstala vlhká skvrna – jako by někdo vyplivl krev. A když se podívala na svou dlaň, byl na ní stejný zápach jako na omítce.
Následujícího dne našla v základech domu Vojtěchovo meč, zaklesnutý mezi kameny. Byl ještě teplý.
A když se vrátila do Litoměřic, nikdo si nevšiml, že v koutku úst má trochu prachu, který voní jako švestky a stará krev. A že se jí v noci zdá, jak někdo volá její jméno z hlubin arkády, kde světlo nikdy nedosáhne.