Příběh: Dům Daliborka

Když se na schodech zjevily stopy holých nohou v čerstvém sněhu, věděli, že to není člověk.

„Pánové, tohle není žádný medvěd,“ sykl Mikuláš Kovář, drtěný na prsty, které mu znecitlivěl mráz. Vězel je v hlubokých sklepech pod Daliborkou už třetí noc, a přestože mu svítila do tváře jen jediné voskované svíce, viděl jistě: stopy vedly přímo ke kamennému portálu, který nikdo z nich neotevřel. „Kdo by šel bosa po ledu, když venku je minus sedm?“

„Nějaký blázen, nebo něco horšího,“ odsekl purkrabí Zikmund, jeho dech zrněl v chladném vzduchu. „Včera večer jsme zavřeli dveře na klíč. A teď tady máme stopy, které nikdo nemohl zanechat.“

Mikuláš se pokusil vstát, ale jeho nohy, svázané provazy, jen klopýtaly. „Ty stopy jsou jako dětské. Ale děti nemají takové prsty.“

Vtom se z hlubin sklepa ozval zvuk – ne hluk, nýbrž něco jako vzdálené, pomalé dýchání. Jako by někdo stál za zdí a poslouchal. Zikmund sevřel pěst. „Kdo je tam?“

Odpověď přišla okamžitě: portál se otevřel sám.

Dřevo, které ho drželo, prasklo jako suché větve. Nikdo z nich netáhl za kliku. Nikdo neřekl slovo. A přece se dveře rozepnuly, jako by je něco nebo někdo tahalo zvenku. Z temnoty za nimi vykouklo světlo – ne z lucerny, ne ze svíčky, ale z něčeho, co svítilo jako měsíc nad zamrzlým rybníkem. Bílý, studený, jako by ho nikdy nemohl pohlcovat žádný stín.

„Panna Maria…“ zašeptal Mikuláš.

Ale světlo se nehnulo. Stálo tam, jako by čekalo. A pak – jako by někdo vdechl – se začalo rozšiřovat, jako voda, která se vlévá do prázdna. Zikmund se pokusil utéct, ale nohy mu selhaly. Když se světlo dotklo jeho tváře, ucítil, jak mu zuby ztuhnou, jako by se mu zmrazil krev v žilách.

Poslední, co viděl, než ho temnota pohltila, byl portál. A ve dveřích, které se opět zavřely, stály dvě malé postavy. Bose. S prsty, které byly příliš dlouhé, jako by patřily něčemu, co už dávno nemělo tělo.

---

Ráno je našli obou mrtvé. Na tvářích mrazem ztuhlé úsměvy, jako by se usmívali něčemu, co stálo za nimi.

Nebylo tam žádné násilí. Nebyly ani stopy boje. Jen ty stopy na schodech. A v hlubokých sklepech Daliborky, kde se dříve věznil rytíř Dalibor, zůstal jen jeden důkaz: na kamenné zdi, u paty portálu, vyryto nově – jako by tam někdo před chvílí přitiskl prsty do kamene.

Dvě malé ruce. A pod nimi slova, která nikdo nechal:

*"Není tu nikdo. Jen čeká."*

Dnes je tam ještě ten portál. A když v zimních nocích, kdy vítr fouká z náměstí, někdo přiloží ucho k zdi, slyší něco jako šepot. Jako by tam dole, v temnotě, něco šeptalo zpátky.