Dům Daliborka Dům

Dům č. 57 patří do lounské městské památkové zóny a je zapsán v seznamu kulturních památek od 3. května 1958. Stavebně-historický průzkum z roku 1996, realizovaný Jiřím Škabradou a Martinem Ebelem, odhalil složitou stavební genezi tohoto objektu.

Nejstarší zachované součásti domu pocházejí z pozdně gotické doby. Ve sklípkách pod východní částí se dochovala řada portálů pozdně gotického tvarosloví, z nichž jeden předpokládáse původně gotický s pravděpodobně druhotným osazením. Hlavní zlom v historii domu přinesly události roku 1517. Tehdy postihla Louny katastrofální požár, který pohltil velkou část vnitřního města včetně farního kostela. Majitelé nemovitostí byli nuceni k nákladným rekonstrukcím.

Klíčová pro pochopení stavby je roubená obytná místnost v jejím centrálním prostoru. Má půdorys 7,2 × 7,5 metru a výšku 457 centimetrů a tvoří ji kuláče z jedlí o průměrech 25 až 32 centimetrů. Dendrochronologický rozbor Josefa Kyncla z roku 1998 přinesl přesné datování: jedle byly pokáceny v roce 1515. Vzhledem k tomu, že se dřevo před použitím nechávalo jeden až tři roky vyschnout, byl srub vybudován krátce po požáru 1517. V době svého vzniku měla i jeho čelní stěna vzhledem do náměstí roubеnou konstrukCI. Podobná roubená síň z počátku 16. století se nachází také v domě č. 241/12a v Litoměřicích, zvaném Gotické dvojče.

Radikální proměna domu nastala na začátku 17. století, kdy dotčela jak vnější vzhled, tak interiér. V přízemí vznikla rozlehlá, vysoká síň s trámovým stropem. Kyncl na základě analýzy dřeva určil, že jeho stavební prvky pocházejí z doby krátce po roce 1607. Právě v tomto období dostal dům svůj současný charakteristický vzhled s arkýřovým rizalitem, který prochází čelní fasádou po celé výšce a nese dřevěný balkonek.

Fasáda je členěna dvěma štíty se sloupky a mezi nimi umístěnými prázdnými nikami a okny. Štíty končí rozeklanými frontony, mezi nimiž je malá lucerna, z níž vybíhá vertikální tyč s půlměsícem a hvězdou – symboly Loun. V přízemí je okolo polokruhového portálu a oken rustika, která rámuje také obě nároží domu a rizalit. Měděný chrlič na fasádě je novodobou replikou z 20. století.

Za transformací domu v 17. století stál Strachota Kocurovský zvaný Hrůza (1556–1627), který jej koupil v roce 1605 od dědiců Jiřího Krčka za 650 míšeňských kop. Kocurovský byl vlivným měšťanem; v letech 1598–1599 zastával funkcI městského rychtáře a od roku 1593 až do smrti zasedal v městské radě střídavě jako starší a konšel. Právě on financoval druhou velkou přestavbu a vtiskl fasádě její dnešní podobu.

Dům si svůj renesanční ráz podržel až do počátku 21. století, mimo jiné proto, že nebyl poškozen velkým požárem, který v září 1849 zachvátil sousední Šatlavní (dnešní Hilbertovu) ulici. Prvním známým majitelem byl Bartoš Meziříčský (1509–1531), který po požáru 1517 provedl rozsáhlou přestavbu domu včetně vybudování roubenského sálu. V předcích 20. století jej postupně vlastnili Karl Liehne (1905) a další osoby.