Příběh: Obřany
Krev na kameni
Pálil. Ne jen slunce, které se valilo z nebe jako roztavené olovo, ale ten zápach – spálené dřevo, pot a ještě něco, co se přilepilo na dlaních jako slaná krustace. Smil z Obřan stál na nejvyšší věži hradu, kde se mu dýchalo lépe, i když vzduch byl plný prachu od katapultů a výkřiků mužů dole. *„Připravte se!“* zařval, ale jeho hlas se ztratil v řevu obléhajících. *„Připravte se na co?“* zašeptal si sám, protože věděl, že dnes nebude žádné tajemství, žádné zázraky. Jen kovy, které se srážejí s kamennými zídkami, a mužů, kteří padají jako pšenice sečkávaná kosou.
Dole v hradním dvoře se Šebestian, jeho nejspolehlivější muž, potil jako prase v octě. *„Pánové, to jsou Brňané!“* křičel, jako by to mělo něco změnit. *„A my jsme jenom my!“* Odpověděl mu Jarek z Lipé, mladý šlechtic, který přišel na hrad jako host, ale zůstal, protože mu smutek po zradě otce ještě hořel v žilách. *„Takže? Utíkáme?“*
Smil se neotočil. Viděl, jak se na hradovém valu sbíhají ženy a děti, jak se matky drží za ruce svých synů a modlí se k obrazu Panny Marie, který visel nad branou. *„Neutíkáme. Ale jeden z nás musí.“*
Šebestian ho poznal v očích. *„Kdo?“*
*„Ty.“*
*„Já? Proč já?“*
*„Protože jsi nejrychlejší. A protože víš, kde jsou skryté zásoby.“* Smil mu dal do ruky klíč od sklepa, kde byly ukryty poslední sudy vína a pytle s moukou. *„Vezmi je a vyveď je dolů, k řece. Tam tě čeká loď. Pluj k Bystřici a var před Brňany. Řekni jim, že jsem se vzdal.“*
*„Lžeš.“*
*„Ano. Ale oni tomu uvěří.“* Smil se usmál, ale to byla jen zkamenělá maska. *„A ty, Jarek…“* Otočil se k mladíkovi, který dosud neřekl ani slovo. *„Ty zůstaň. A když padne poslední kámen, hoď klíč do Svitavy. Ať ho někdo najde. Ať ví, že jsme bojovali.“*
Dole se ozval první náraz. Dřevo praskalo jako suché kostry, kameny se valily do příkopu. *„Jdi!“* křičel Smil, ale Šebestian už běžel, klíč mu zvonil v dlani jako soudný zvonec.
Jarek se nepohnul. *„Proč ty neutečeš?“*
*„Protože jsem zbytek.“* Smil se podíval na své ruce. Byly pokryty špínou a krevmi cizích mužů, které vykonal v minulých letech. *„A protože když padnu, chci padnout na vlastní nohy.“*
Zdí se roztrhl. Brňané vtrhli dovnitř, meče se zvedaly k nebi, a Smil z Obřan vykročil naproti jim s mečem v ruce, který byl už tak těžký, že ho téměř nemohl zvednout. *„Za Boha a za Obřany!“* zařval, i když věděl, že to už nic nezmění.
Když ho později našli mezi zbytky hradu, ležel na zádech, ruce překřížené na prsou, a v ústech mu ještě hořela krev. Ale v dlani držel něco, co tam nemělo být – zlomený křížek z dřevěného obrazu Panny Marie. Jako by si ho vzal na památku.
A někde dole, v údolí, plul Šebestian prázdnou lodí, načež se otočil a podíval se na zříceninu, která se tyčila nad řekou jako strážce minulosti. *„Pánové…“* zašeptal. *„Vy jste ještě tady.“*