Příběh: Točník
„Krev na kamenech nezmizí!“
Kopí se zaseklo do dřeva, když se Jan z Kolovratů vytrhl zpět, ruce mu pálily jako po žhnoucím železe. Pod ním se rozpadala palisáda, pod nohama praskaly prkna mostu, který spojoval hrad s okolním světem. Z příkopu stoupal řev – stovky husitských hlásičů, jejichž meče se leskly v ranním slunci, které se teď proměnilo v rudý oheň. *„Přijali jsme je jako hosty!“*, zakřičel někdo za ním, ale Jan nevěděl, zda to byl jeho vlastní hlas nebo jen zuřivý vítr, který mu řval do uší.
Věděl jen jedno: most hozdí. A s ním padne i poslední naděje Točníku.
„Pánové!“ Zavolal, přitlačiv se k zdivu věže. „Víte, co se stane, když spustíme padací most?“ Jeho slova se ztratila v hukotu, ale někdo – možná Hynek z Gutštejna, možná jen mladý strážce Jarek – mu odpověděl: *„Že zemřeme!“*
Jan se podíval dolů. Pod ním se valila řeka lidských těl, štítů, rozbitých kopí. Husité stáli už na hradbách, jejich prapor s kalichem se vlníval jako černá vlna. *„Není to naše válka!“*, vykřikl Jan, ale věděl, že lže. Byla to válka každého, kdo se tu schoval před bouří. Židů, kteří uprchli z Prahy. Rytířů, kteří zradili svého krále. A těch, kteří zůstali věrní, i když král Václav je opustil.
„Teď!“ Zavolal a sám se vrhl k provazům, které držely most. Ruka mu klouzala v krvi – jeho nebo cizí? Nechal to být. Provazy praskly, most se s hlukem jako z nebes ponořil do příkopu, kde se s ním potopily i poslední husité, kteří se na něj dostali. Ale na hradbách zůstali další.
Jan se otočil. *„Chcete bojovat, nebo utéct?“*
Nad ním se zvedl šíp. Zasáhl ho do rameně, ale bolest byla jen druhotná. *„Utíkejte!“*, křičel, ale nikdo se nehnul. *„Točník nepadne!“* Jeho hlas se zlomil, když spatřil Hynekovo tvář, bledou jako vápno. *„Já jsem zradil krále. Ty jsi zradil mě.“*
Na hradbě se objevila další šípová bouře. *„Pánové…“* Jan se podíval na mladého Jarka, který držel meč jako něco, co nezná. *„Jsi ještě živý. Utíkej.“*
Jarek se nehnul. *„Kam? Žebrák je v jejich rukou. Praha hoří. A ty… ty jsi nás sem přivedl.“*
Jan cítil, jak mu krev kapá z rány na rameni. *„Přivedl jsem vás, protože jsem věřil, že Točník vydrží. Ale teď…“* Zvedl ruce k nebi, kde se červenalo jako po požáru. *„Teď se rozhodnete vy.“*
Na hradbě se rozlil ticho. Pak se ozval Hynekův hlas, chraplavý jako po dlouhém pití: *„Bojujeme.“*
Jan se usmál. *„Tak nechte mě zemřít jako rytíř.“*
Poslední věc, kterou viděl, byl Hynekův meč, který se zvedl k obloze. Pak ho zasáhla šípová bouře – a Točník se proměnil v peklo.
Když se husité dostali dovnitř, našli Jana z Kolovratů ležící u zbytku padacího mostu, v ruce ještě stisklý meč. Na kamenech ležela krev, ale nikdo nevěděl, čí. *„Pánové…“* zašeptal, když se nad ním sklonil husitský vůdce. *„Točník… vydrží.“*
Husité se na sebe podívali. *„Vydrží, dokud budou mít kam spát.“*
Ale Točník stál. A ještě dnes, když po něm projdete, ucítíte tu krev na kamenech. A když v noci poslechnete, uslyšíte šeptání těch, kteří tu zemřeli – a těch, kteří se rozhodli bojovat, i když věděli, že prohrají.