Příběh: Korunovační kříž

„Pach zláta a prachu se vlézal do plic, když Vít z Dobříše zatřásl rukou nad hlavou a zvedl zlatý kříž z podstavce.“

Dřevěné nohy kříže se mu v prstech ohřály jako žíhaná železo, přestože v kapli panoval ledový mlžný chlad. Na stěnách se odrážely svíčky, jejichž plameny tančily jako duše v pekle, a v každém z nich se zdálo, že vidí šedé oči purkrabího, který ho před hodinou varoval: *„Nebuď hlupák, Vítku. To není jenom relikvie.“* Ale Vít už kříž držel v ruce, a když ho otočil ke světlu, rozsvítily se v něm rubíny jako krev, která se ještě nedala.

Bylo to v den, kdy měl být kříž převezen zpět do Prahy. Purkrabí ho měl do večera odvézt do vozu, ale Vít se zastavil u oltáře a nechal se unést pohledem na ty tři malé třísky cedru, které byly schovány pod křišťálovými destičkami. *„To je pravé dřevo, z něhož byl vyříznut Kristův kříž,“* šeptal si, i když věděl, že to je jenom pověst. Nicméně, když se mu na prstech zkřivily nohy kříže, jako by se mu podařilo je trochu ohnout, jako by byly živé.

„Co děláš, ty blázen?“ Zadýchaný hlas za ním zněl jako řezácká sekyra. Vít se obrátil a uviděl purkrabího, který držel v ruce starý, poškozený meč. *„To není jenom klenot, Vítku. To je hrob.“*

Vít se zasmál, ale jeho hlas se mu zablokoval. *„Hrob? Co to máš na mysli?“*

Purkrabí se přiblížil a jeho dech voněl koňským potem a starým vínem. *„Viděl jsem to už jednou. Před třiceti lety. Když jsem byl mladý a ještě jsem se bál stínů. Kříž se mi rozsvítil, když jsem ho držel v ruce. A pak jsem viděl…“* Purkrabí se zastavil, jeho oči se mu zúžily. *„Viděl jsem muže, který stál za ním. Bílý, jako by byl vyříznutý z ledu. A mluvil. Ne slovy, ale myšlenkami. Řekl mi, že se tohle stane znovu. A že ten, kdo ho dotkne, bude moci vidět.“*

Vít se podíval na kříž a pak na purkrabího. *„A co jsi udělal?“*

Purkrabí odklonil hlavu. *„Odešel jsem. A nikdy se k tomu nedotkl.“*

Vít cítil, jak se mu v žaludku svírá. *„Proč bych měl věřit tobě?“*

Purkrabí se naklonil dopředu. *„Protože jsem jediný, kdo to viděl. A protože ty jsi ten jediný, kdo se toho dotkl. A teď už se to nevrátí.“*

Vít se rozhodl. *„Pojď se mnou.“* Bez slov se otočil a vyrazil z kaple. Purkrabí ho následoval, ale jeho nohy se mu zdály být těžké jako olovo. Když vyšli do dvora, byl tam jenom prach a mlha. Ale v kapli, za nimi, se zdálo, že se světlo zkřivilo a kříž se rozsvítil ještě jasněji.

Vít se zastavil u vozu. *„Co se stane, když ho dotkneš?“*

Purkrabí se podíval na kříž a pak na Víta. *„Nevíš. Ale možná uvidíš něco, co bys měl vidět. Nebo možná uvidíš něco, co bys radši neviděl.“*

Vít se rozhlédl. *„Kde je ten kříž?“*

Purkrabí se usmál. *„V kapli. A v tobě.“*

Vít se otočil a vběhl zpět dovnitř. Když otevřel dveře, kříž ležel na podstavci, jako by nic nebylo. Ale když se k němu přiblížil, pocítil, jak se mu chladí prsty. Když ho vzal, pocítil, jak se mu nohy kříže ohřály jako žár z pece. A pak, když ho otočil ke světlu, rozsvítily se v něm rubíny a safíry a zněl zvuk, jako by někdo hrál na varhany v temnotě.

„Co to je?“ Vít se podíval na purkrabího, který stál za ním. *„To je hrob.“*

Vít se podíval na kříž a pak na purkrabího. *„Proč mi to neřekl dřív?“*

Purkrabí se naklonil dopředu. *„Protože jsem věděl, že se to stane. A že ty budeš ten, kdo to uvidí.“*

Vít se podíval na kříž a pocítil, jak se mu chladí srdce. *„Co uvidím?“*

Purkrabí se usmál. *„To už to nevrátí.“*

Vít se podíval na kříž a pocítil, jak se mu chladí srdce. *„Co to znamená?“*

Purkrabí se otočil a odešel. Vít zůstal sám s křížem v ruce. A pak, když ho otočil ke světlu, rozsvítily se v něm rubíny a safíry a zněl zvuk, jako by někdo hrál na varhany v temnotě.

Vít se podíval na kříž a pocítil, jak se mu chladí srdce. *„Co to je?“*

A pak, když ho otočil ke světlu, rozsvítily se v něm rubíny a safíry a zněl zvuk, jako by někdo hrál na varhany v temnotě. A pak, když se podíval na kříž, uviděl něco, co bys neměl vidět. Uviděl muže, který stál za ním, bílý jako led, a který mluvil. *„Toto je místo, kde se děje.“*

Vít se podíval na kříž a pocítil, jak se mu chladí srdce. *„Proč?“*

A pak, když se podíval na purkrabího, který stál za ním, uviděl, že jeho oči jsou prázdné. *„Protože tohle je místo, kde se děje.“*

A pak, když se podíval na kříž, rozsvítily se v něm rubíny a safíry a zněl zvuk, jako by někdo hrál na varhany v temnotě. A pak, když se podíval na kříž, uviděl něco, co bys neměl vidět. Uviděl muže, který stál za ním, bílý jako led, a který mluvil. *„To je místo, kde se děje.“*

Když Vít z Dobříše o měsíc později přišel do Prahy, aby kříž přivezl zpět, našel ho purkrabí mrtvého. V ruce držel prázdný meč a na tváři měl úsměv, jako by se smál nad něčím, co nikdo jiný neviděl. A v kapli na Karlštejně ležel kříž, který se již nikdy neotevřel.