Příběh: Pieta z Jihlavy
Prsty Oldřicha z Hradce, rozedřené od práce na stříbrných žilách v podzemí, se třesou tak prudce, až se kovové kování na jeho opasku rytmicky tře o kamennou dlažbu kostela svatého Jakuba. Vzduch v kapli je těžký, prosycený pachem starého vosku a vlhkého lipového dřeva, které jako by v šeru sálalo vlastní, nepatřičný chlad. Oldřich se nehýbe, jen hledí na postavu Matky, jejíž tvář, vytesaná mistrem z ciziny, nese výraz tak hluboké, až nesnesitelné odevzdanosti, že se mu pod jejíma očima svírá hrdlo.
Před hodinou vykradl měšec umírajícímu tovaryši, který mu na šachtě zachránil život. Ta tíha v kapse, těch pár stříbrných mincí, ho pálí u stehna jako rozžhavené uhlíky. Přišel sem nehledat odpuštění, ale úkryt před nočním strážným a bouří, která bičuje střechy Jihlavy. Teď však, v tichu, které přerušuje jen vzdálené kapání vody ze střešních okapů, má pocit, že ho ta dřevěná tvář pozoruje.
Zlatavé odlesky na rouchu Panny Marie, zdobeném drobnými liliemi, tančí v mihotavém světle jediné svíce, kterou zapálil. Náhle se mu zdálo, že se modrý plášť pohnul. Oldřich zavřel oči a pevně stiskl víčka, až se mu před nimi objevily černé skvrny. Když je znovu otevřel, dech se mu zastavil v půli cesty.
Nešlo o zrakový klam. Postava Marie, dosud hledící k oltáři, byla nyní pootočena. Její tvář, jemně modelovaná, se odvrátila od místa, kde stál on, jako by se štítila něčeho, co v něm přebývá. Oldřich padl na kolena, dlaněmi narazil na studený kámen, až se mu kůže na dlaních roztrhla. Cítil kovovou chuť vlastní krve v ústech.
Zmateně se rozhlédl po prázdném prostoru. Byl tu sám. Žádný průvan, žádný pohyb větví za okny, jen tiché, naléhavé svědectví dřeva, které kdysi v mnichovských dílnách dostalo duši. Pokusil se vstát, ale nohy ho neposlouchaly. V tu chvíli se ozval zvuk, který v kostele neměl co dělat – slabé, avšak zřetelné lupnutí vysychajícího dřeva, jako by se sama socha nadechovala k výkřiku.
Oldřich sáhl do kapsy, vytáhl ukradené mince a jednou po druhé je položil na okraj podstavce. Jeho prsty se při tom dotkly spodní části Mariina šatu. Byl teplý. Horký jako kůže živého člověka, který právě v horečce zápasil o život. Rychle, jako by se spálil, ucukl rukou. V tu ránu se v kostele rozhostil takový klid, až mu zaléhalo v uších.
Když o několik minut později vyběhl z kostela do chladné jihlavské noci, déšť už ustal. Město spalo, obklopené svými hradbami, jako by se nic nestalo. Oldřich se už nikdy nevrátil do štol, ani do hospod, kde pil svou vinu. Zmizel z Jihlavy, ale jeho jméno zůstalo vyryto v paměti místních jako varování pro ty, kteří si myslí, že v šeru svatých míst jsou jejich skutky skryty.
Dnes, po staletích, stojí Pieta stále na stejném místě v kapli u svatého Jakuba. Její povrch prošel rukama restaurátorů, vrstvy barev se měnily a znovu odkrývaly, ale ten výraz, ta schopnost odvrátit se od hříchu, zůstala v jejím lipovém srdci zachována. Kdo tam dnes vstoupí, ať se raději zastaví a ztiší, než se k ní přiblíží příliš blízko. Stačí totiž jen okamžik nepozornosti, jediný stín v koutě oka, a člověk se začne ptát, zda se ta socha nepohnula právě kvůli němu.