Příběh: palác Kinských (Praha 1)
„Pozor, pane Markétě! Ta stěna se dneska pohnula!“
Hraběcí komorník Jan Kryštof Vondruška sevřel v ruce svíčku, která mu třásla v prstech, a hleděl na zeď v knihovně paláce Kinských. Ta, která vždycky visela rovně, jako by ji někdo připevnil k samotnému vzduchu, se dneska lehce skláněla, jako by ji někdo odtáhli od zbytku domu. Vondruška, muž s tváří jako sušené jablko a prsty, které znali každý drážek v palácových účetních knihách, se nepohnul. Vdechl a čichl: vůně starých svitků, prachu a něčeho sladkého, jako by někdo rozlil po podlaze med. Ale medu tam nebylo.
„To je nemožné,“ zašeptal si sám. „Zdi se nepohybují.“
V tom okamžiku se dveře knihovny otevřely a dovnitř vstoupila hraběnka Alžběta, její šaty šuměly jako listí v zářijovém větru. „Co tu děláš, Vondruška? Měl jsi odvézt ty noviny do Vídně ještě před večerou.“ V ruce držela dopis, pečetěný červeným voskem, který se teprve teď začal tavit, jako by ho někdo právě vyndal z ohně.
„Vaše milosti,“ začal Vondruška, ale pak ukázal na zeď. „Podívejte se.“
Alžběta zvedla obočí, ale neodpověděla. Místo toho se podívala na zeď – a na chvíli se jí dech zastavil. „To… to není možné.“
Vondruška se posunul blíž. „Já jsem vám říkal, že tu něco není v pořádku už týden. Ta skříň v pokoji hraběte se otvírá sama. A včera ráno –“ Zastavil se, protože si vzpomněl na hraběcí postel, která byla rozhozená, jako by se v ní někdo probudil a ihned odešel. Ale hrabě Jan Arnošt spal v té době v Praze na zasedání dvorského soudu.
„Co se stalo včera ráno?“ zeptala se Alžběta tiše.
„Nic,“ odpověděl Vondruška, ale jeho hlas zněl jako praskající papír. „Ale postel… byla rozvrstvená, jako by se v ní někdo vál.“
Alžběta se podívala zpět na zeď, která se teď zase vrátila na své místo, jako by se nic nestalo. „To je nemožné,“ opakovala, ale v jejím hlase se ozývalo něco jiného než pochybování. Byla to strach.
„Vaše milosti, já vím, že vám to zní jako bláznovství, ale…“ Vondruška se zarazil, protože si uvědomil, že už to není jen o zdích. Bylo to o něčem větším. O něčem, co se děje uvnitř těchto stěn a co nikdo nemůže vysvětlit.
„Co ještě?“ Alžběta sevřela dopis v ruce tak silně, že se vosk pod jejími prsty roztavil.
„Hrabě…“ Vondruška polkl. „Hrabě se vrací dneska večer. A já si myslím, že bychom měli říct někomu z duchovních, aby tu provedl exorcismus.“
Alžběta se zasmála, ale to byla smích bez radosti. „Exorcismus? V paláci Kinských? Co by řekli sousedé? Co by řekl sám císař?“
„Vaše milosti, já nechci, aby se hraběti něco stalo,“ řekl Vondruška a jeho hlas zněl jako kámen, který se valí dolů po svahu. „Ale něco tu je. Něco, co se nehodí mezi živé.“
Alžběta se podívala na zeď ještě jednou, jako by čekala, že se znovu pohnou. Pak se otočila k Vondruškovi a její oči byly tmavé jako staré dřevo. „Zavři tu knihovnu. A řekni služkám, aby nedávaly nikomu nic jíst ani pít z pokojů hraběte. Až se vrátí, povíme mu, že je to jenom… únava. Únava z dlouhých cest.“
Vondruška sklonil hlavu. „Ano, vaše milosti.“
Když Alžběta odešla, zůstal Vondruška sám v knihovně, kde se zeď opět zdála být na svém místě. Ale teď tu bylo ještě něco jiného. Něco, co se nedalo vidět, ale cítit. Jako by v těchto stěnách žilo něco, co čeká. Něco, co ještě není hotovo.
A když se hrabě Jan Arnošt vrátil večer, našel svou postel rozhozenou. Ale nikdo mu neřekl nic o zdích, které se pohnuly. Nikdo mu neřekl nic o vůni medu, která zůstala v knihovně, jako by někdo právě odešel.
A tak palác Kinských stál dál, s tajemstvím uvnitř svých zdí, které nikdo neodhalil. Ale někdy, když měsíc svítil přes Staroměstské náměstí, mohli lidé vidět stíny za okny – stíny, které se nepodobaly žádnému člověku, který kdy v tomto domě žil.
A když se podíváte na fasádu paláce dneska, uvidíte sochy antických bohů, které vás pozorují. Ale jestli se pozorně podíváte, uvidíte, že některé z nich mají oči, které se nepohnou. Jako by čekaly. Jako by čekaly na někoho, kdo přijde a všechno vysvětlí.