Příběh: Lesní kaple s hrobkou Battagliů a Enisů
Kovová mříž s hlasitým skřípnutím narazila na kámen a Antonín ztuhl. V rukou svíral dopis, který mu v kapse pálil jako rozžhavený uhlík, a pohled mu utekl k hrotitému portálu kaple, která se tyčila uprostřed ticha jihočeských lesů. Vzduch kolem něj voněl vlhkým mechem a starým chladem, který unikal z otevřených dveří hrobky.
Krok za krokem vstoupil do stínu. Vnitřní prostor klenutý křížovou klenbou pohltil zvuky okolního světa. Antonín se zastavil před náhrobními deskami, kde v polomraku odpočiávali Battagliové a Enisové. Prsty se mu třásly, když vyndal list papíru. Byl to rozsudek. Vlastní hloupost, dluhy, které nešlo splatit, a lži, které se srolovaly jako lavina, ho dovedly až sem, na samotný okraj existence. V hlavě mu stále zněly slova jeho otce, který ho kdysi učil číst v Bratronicích: že čest je jediné, co člověku zbývá, když ztratí vše ostatní.
Antonín se podíval na své ruce. Byly špinavé, vyčerpané, připomínaly ruce někoho, kdo už dávno přestal bojovat. Pomalým pohybem dopis přložil k chladnému kameni jedné z desek. Chtěl ho tam nechat, chtěl v této tichosti nechat všechno své já, své hříchy i svou beznaději. V ten moment mu připadal tento novogotický prostor jako jediný místo na světě, kde by mohl zmizet bez stopy.
Zatímco stál v naprostém tichu, zaslechl zvuk. Nebyl to vítr, ani praskání větví za mříží. Byl to jemný, rytmický šepot, který se zdál vycházet přímo ze zdivů. Antonín ztuhl a zadržel dech. Šepot zněl jako stará píseň, melodie, kterou slyšel v dětství jen jednou, v zapomenutém koutě Lažanského zámku.
Najednou se klenba nad ním rozsvítila. Sluneční paprsek, který musel projít přesně v tento moment kruhovým oknem v průčelí, dopadl přímo na nápis s letopočtem na zdi. Světlo bylo tak intenzivní, že na vteřinu osleplo. V tom záblesku Antonín uviděl stín postavy, která stála hned vedle něj. Nebyla to hmatatelná osoba, spíše hustší vrstva vzduchu, která měla tvar muže v starém oděvu.
Stín nepromluvil, ale v duchu Antonína zaznělo jedno jediné slovo: „Vstaň“.
Bylo to tak prudké, jako by ho někdo udeřil do hrudi. Antonín vytrhl dopis z kamene a přitiskl si ho k srdci. Náhlý příval síly, kterou v sobě už dávno nepamatoval, ho donutil narovnat záda. Všechny problémy, které ho sem dovedly, stále existovaly, ale v tomto okamžiku se zdály být jen malými kamínky na cestě, nikoliv nepropustnou zdí.
Když vyšel z kaple a znovu zavřel mříž, světlo venku bylo jiné. Les už nebyl temným vězením, ale místem, kde se znovu začíná dýchat. Antonín se jednou naposledy ohlédl na kamenný kříž na štítu. Věděl, že právě teď, v tomto zapomenutém koutě u Jindřichovic, se něco v něm zlomilo a znovu srazilo k sobě.
Sestupoval z kopce směrem k rybníku Chvalov a v kapse pevně svíral dopis, který už nechtěl nechat v hrobce. Chtěl jít s ním čelit světu, i kdyby měl ztratit všechno, co mu zbylo.
Kdo dnes prochází kolem této tiché stavby, možná nevidí nic než staré kameny a chybný rok vytesaný do zdi. Jen někteří z těch, kteří přišli s těžkým srdcem, tvrdí, že v chladu klenby cítí dotek ruky, která je neznámo proč tlačí zpět do života.