Příběh: Kostel Narození Panny Marie a sv. Anny (Rajnochovice)
Kostelní klíč
Když Jan Nepomucký Kovář přišel do Rajnochovic, měl v kapse jen půl krejcara a v srdci něco, co ho pálilo jako nedopalek. Nešlo o peníze, ale o slovo, které nedokázal zpět vzít. Včera večer, když se vracel z Holešova, kde se mu rozpadla slibovaná sázka, potkal u kostela starou žebračku s prázdnou džbánkem. „Pánové, dejte almužnu na Boží milosrdenství,“ zašeptala, a on jí hodil minci, aniž by ji viděl. Teď mu to připadalo jako zrada – on, který nikdy nedal nic zadarmo, ani svému psovi.
Vstoupil do kostela, aniž by zavřel dveře. Vnitřek voněl vlhkými kameny a voskem, který se topil v lucernách. Světlo padalo skrze vysoká okna jako rozlitý med, a na hlavním oltáři ho čekala socha svaté Anny Samotřetí – ta sama, jak drží v náručí Pannu Marii s Ježíškem, a vedle ní postava muže v rytířském plášti, jako by tam stála už staletí. Jan se přiblížil, dotkl se dřevěného ramene sochy, a najednou mu to připomnělo – ten starý templář, o kterém se vyprávělo, že zůstal na hřbitově, když řád padl. „Co bys udělal ty?“ zašeptal.
Zvonění z věže ho vytrhlo z úvah. Bylo to slabé, jako by zvonil někdo z dálky, a přitom ho slyšel jasněji než vlastní dech. Podíval se nahoru, kde v lunetě klenby svítila freska Proměnění Páně – světlo tam bylo jiné, ne jako venku. Najednou se mu zdálo, že se mu socha svaté Anny usmívá. Ne tak, aby se mu to zdálo – ona skutečně pohnula hlavou, jen o málo, jako by mu něco šeptala.
Jan se pokusil ustoupit, ale noha se mu zachytila o něco tvrdého na zemi. Když se sklonil, našel malý železný klíč, zakopnutý mezi dlaždice. V ruce mu hořelo jako železo z kovářské pece. Na hlavě měl vyryto něco, co vypadalo jako znak – půlměsíc a hvězda. Stejný, jaký měl na erbu ten templář.
Venku ho čekal větrný vítr, který rozhazoval listí po schodech. Jan se podíval na klíč a pak na kostel. Věděl, že by měl jít – že ho čeká cesta zpátky, možná i pokání. Ale něco ho drželo. Klíč mu připomněl, že sliby se nedají vzít zpět, ale možná se dá něco udělat jinak.
Když se otočil k východu, uviděl u schodů starou žebračku. Tentokrát držela v ruce plný džbán vody. „Prosím, pánu,“ řekla, „vezměte si.“ Jan vzal džbán, aniž by věděl proč. Voda byla studená jako led, ale když ji vypil, ucítil, jak mu něco v hrudi padá na místo.
Když odcházel, klíč si schoval do vnitřního kapsáře. A když se podíval zpět, viděl, jak se dveře kostela samy zavírají – i když věděl, že je nechal otevřené.