Příběh: kostel svatého Vavřince (Vojkovice)

Ticho v kostele bylo tak hluboké, že se zdálo, jako by se dýchání zastavilo spolu s posledním zvukem zvonu, který se vrátil z věže už před deseti lety. Vojtěch si přitiskl ruku k hrudi, kde mu ještě pulzovalo něco, co se nedalo nazvat životem. Věděl, že by měl odejít – už dávno. Ale nohy ho nesly jen k tomu, aby se znovu ocitl před oltářem, kde ho čekal jeho vlastní odraz v zrcadle křtu, které tam nikdo nechal.

Oheň z roku 1828 ještě nesplížil všechny stopy po tom, co se sem před staletími dělo. Na kamenných lavicích, které tu stály ještě předtím, než je barokní mistři přeměnili na sedačky pro bohoslužby, ležely stopy po popelu. Vojtěch si je prohlížel jako by je čekal – jako by věděl, že právě zde, mezi těmito prasklinami v zdivu, se něco ukrylo. A teď, když se mu v duši rozlila hněv jako zlá krev, chtěl vědět, co.

„Znovu jsi tu,“ řekla mu žena, která ho přivedla do tohoto kostela. Věděla, že by neměl. Matka Anežka se postavila u vchodu, kde voněl zeminou a starými květy z hřbitova, který se táhl za zdí jako spící město. „Tady se nic neukáže. Nikdo ti neodpustí, co jsi udělal.“

Vojtěch se otočil, ale neřekl nic. Věděl, že slova jsou jako prach – rozletou se a nic nezmění. Jenže v kostele se nic nerozletovalo. Zůstávalo. Jako ten zápach po kadidle, který se vznášel mezi sloupky, i když žádný kněz neřídil bohoslužbu už dlouhá léta. Vojtěch se přiblížil k lodi, kde stály dva gotické sloupky, které barokní mistři nechali stát jako památku na to, co tu bylo. Jeho prsty se dotkly kamene – a náhle pocítil, jak se pod nimi rozplývá něco teplého, jako by pod povrchem ležela živá krev.

„To je nemožné,“ vydechl.

Matka Anežka se přiblížila, ale zastavila se uprostřed lodi, kde světlo z oken padalo skrze rozkvetlé vitráže na zem jako zlato. „Co vidíš?“ zeptala se, ale už věděla. Vždycky věděla.

Vojtěch se sklonil dolů. Na podlaze, kde se stopy po popelu míchaly s prachem, ležela malá kovová mincovna – taková, jakou používali měšťané před staletími. Byla zrezivělá, ale na ní se ještě čitelně čítaly znaky – dvě ruce, které se vzájemně stlačovaly. „Tato mincovna patří rodině Vavřinců,“ promluvil tiše. „Byli to ti, kdo tento kostel postavili.“

Matka Anežka se přimkla k němu, ale Vojtěch ji odstrčil. „Nech mě. Chci vědět, proč je tu.“

Mincovna se začala hýbat. Vojtěch se rozhlédl – žádný vítr, žádný pohyb – jen ona. A pak se nad ní objevila ruka. Bílá, jako by byla vyrobena z mrazu, ale s prsty, které se dotýkaly mincovny jako by ji znala. Vojtěch se zvedl na nohy, jeho dech se stával rychlejší, jako by se v něm něco probouzelo.

„Co chceš?“ vykřikl, ale ruka se jen zvedla výš, až se dotkla jeho hrudi. Vojtěch pocítil bolest, jako by se mu něco otevřelo – a pak se mu do očí vryla paměť. Viděl se sám, jak stojí uprostřed pole, kde ho čeká muž v černém plášti. „Vojtěch, ty jsi zabil toho, který ti měl dát šanci,“ řekl mu ten muž. „Ale šance byla v tom, že jsi se vrátil.“

Vojtěch se probudil k realitě – ruka zmizela, mincovna ležela na podlaze jako předtím. Ale v jeho hlavě zůstal obraz. A věděl, že to, co se stalo, nemělo být. Matka Anežka se ho dotkla na rameno. „Co jsi viděl?“ zeptala se, ale on jen zamrkával, jako by se snažil vytrhnout z něčeho, co ho drželo.

„Musím jít tam, kde to bylo,“ řekl nakonec. „Musím to napravit.“

Matka Anežka ho držela za paži, ale její síla byla jako prach. „To je nemožné. Je to už dlouho minulost.“

„Ne, je to teď,“ odvětil Vojtěch a odtrhl se od ní. V kostele se rozsvítilo světlo, které nešlo od oken – bylo to jako by ho někdo zapálil uvnitř. Vojtěch se otočil k věži, která se nad ním tyčila jako věž z kamene a vzpomínek. „Tady je to, co jsem udělal. Tady je to, co musím odnést.“

Když vyšel ven, hřbitov se před ním rozkládal jako spící město. Na jednom z náhrobků ležela ruka – ta samá, která ho dotkla v kostele. Vojtěch se sklonil, ale ruka zmizela. Zůstal jen náhrobek s jménem: *Vojtěch z Vojkovic, zemřel v roce 1792*.

A pak se mu zdálo, že slyší zvony – ty, které už před deseti lety přestaly zvonit. Ale tentokrát zněly jasně, jako by se vracely zpět z neznáma. Vojtěch se otočil a šel směrem k věži, kde se mu zdálo, že vidí světlo z okna, které už dlouho není. A věděl, že to, co se stalo, nebylo náhoda. Bylo to to, co musel udělat – a teď musel to udělat znovu.