Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Kostel Všech Svatých (Jaroměřice)
  • Příběh: Kostel Všech svatých (Jaroměřice)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Kostel Všech svatých (Jaroměřice)
Smyšlený příběh

Příběh: Kostel Všech svatých (Jaroměřice)

Příběh: Kostel Všech svatých (Jaroměřice)
❧

Kámen se pohnul.

Jindřich z Linhartic stál před kněžištěm, ruce zakryté černou rukavicí, a hleděl na ten proklatý náhrobek, jako by ho mohl svým pohledem roztrhnout. Vzduch v kostele voněl vlhkými kameny a starým voskem, který se tu roztíral před staletími, a někde hluboko v zdivu se tiše sténalo, jako by stěny ještě pamatovaly ty, kteří zde kdysi leželi. Když se Jindřich sklonil, prsty mu zůstal na reliéfu hada, který se vinul kolem nohy rytíře na kamenném lůžku. *Smrt uštknutím.* Jako by ho někdo varoval.

„Nech to být, bráško,“ šeptal si sám sobě. „Nech to být.“

Ale věděl, že nemůže. Ten kámen byl jeho svědomí, a svědomí se nedá odkládat do věčné sklepení. Rytíř Jan z Linhartic, jeho předek, ležel zde od roku pět šedesátého, a Jindřich si byl jist, že když se podívá na ten erb, na ten had, na ten nápis, který se mu v noci vracel do hlavy jako zvonivý zvuk, *„Léta Páně 1562… na víru obrácení…“*, že něco pochopí. Něco, co ho vytrhne z tohoto bláta, z tohoto lhaní, z tohoto pocitu, že se topí v vlastním stínu.

„Pane Bože,“ zasyčel, „když jsi to ty, tak mi dej znamení.“

A pak se stalo.

V okamžiku, kdy se Jindřich narovnal, se náhle ozvalo *kliknutí*. Jako by se někde v zdivu otevřel malý dveřičky a něco ven vyklouzlo. Zvuk byl tak slabý, že by ho snad ani nepoznal, kdyby mu srdce nezačalo bušit jako po běhu. Pak ho ucítil – chlad, který se vynořil z kamene, jako by někdo vtom okamžiku otevřel ledničku v létě. A pak *světlo*. Ne z okna, ne ze svícnu – světlo, které se zrodilo přímo před ním, mezi ním a stěnou, jako by se vzduch rozestoupil a nechal vidět něco, co tu nikdy nemělo být.

Bílý, téměř oslnivý, ale ne bolestivý. Jako by ho někdo obalil do pláště, který byl teplý a studený současně. A v něm – *obraz*. Ne jako na obraze, nýbrž jako by se mu otevřely dveře do minulosti. Viděl ho. Svého předka, Jana z Linhartic, jak leží na posteli, obklopeného kněžími, jak mu někdo šeptá do ucha, jak se jeho rty pohnou a vydechne poslední slova: *„Nebylo to uštknutí. Bylo to pokání.“*

Jindřich se zachvěl. „Cože?“

Ale obraz zmizel. Zůstal jen ten chlad, který se mu vsákal do kostí, a tiše se zavřené dveře v jeho duši. Někde v kostele zvonil zvon – ale ne zvonil, *zpíval*. A když Jindřich vzhlédl, uviděl, že se nad hlavami shromáždilo několik malých, téměř průsvitných postaviček, které se pohybovaly jako v mlze. Ženy v šatech z minulých století, muži s meči, děti, které se usmívaly. A všechny měly jedno společné – jejich oči byly naplněny něčím, co nebylo ani soucit, ani souzení. Bylo to jako by ho poznaly.

„Co chcete ode mě?“ vykřikl.

Ale oni jen stáli. Pak se jedna z nich – mladá žena v bílém, s rukama složenýma v modlitbě – posunula kupředu. A když otevřela ústa, její hlas nebyl hlasem, nýbrž *zvukem*, který přišel z někde jinde, z někde hluboko uvnitř kostela, z někde, kde čas neexistuje.

„Ty víš, co jsi udělal,“ řekla. „Ale víš také, že to můžeš napravit.“

Jindřich se otočil a utíkal. Ven z kostela, ven z Jaroměřic, ven z toho všeho. Běžel, dokud ho nohy nesly, dokud mu plíce nevydržely, a když se konečně zastavil u potoka za vesnicí, padl na kolena a brečel jako dítě. Ne z toho, co viděl. Ale z toho, že *porozuměl*.

Následujícího dne byl v kostele Všech svatých nový svícen. A na náhrobku Jana z Linhartic ležela čerstvá růže. Nikdo nevěděl, kdo ji tam položil. Ale každý, kdo vstoupil do kostela, pocítil ten samý chlad, který se vynořil z kamene. A někteří, když se podívali na hada u nohou rytíře, se usmáli. Jako by je někdo poznal.

✦
Příběh se váže k památce Kostel Všech svatých (Jaroměřice) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)