Příběh: Kostel svatého Vavřince (Hořetice)

Tma se vlila přes kameny kostela jako černý dehet, jenže z vnitřku lodi se vylila bílá světla, jako by se stěny rozplácaly mlékem. Kněz Smil, jehož ruce se třásly nad svitkem listin, se otočil a viděl ji – ženu v černém pláště, která stála v portálu, jako by ji kostel sama vydechl. *„Proč jsi tu, když už jsi mrtvá?“*

Plášť jí protékal jako voda přes mokré dřevo, ale když se posunula, na zemi se neobjevila žádná stopa. *„Vím, že mě hledáš,“* promluvila hlasem, který zněl jako zvonění skleněných oken. *„Ale já nejsem ta, kterou hledáš.“* Smil se rozhlédl po lodi – na oltáři leželo dítě, jehož oči byly již zatemnělé, ale na tváři mu se usmívalo. *„Co chceš od mne?“*

Žena se přiblížila, a když ji dotkl rukou, jeho prsty se změnily v led. *„Vzpomeň si na Hořetice v roce třináct padesátém. Na ten den, kdy jsi přijal listinu a zapomněl na kámen.“* Smil se zvedl, jeho nohy se nehodily k zemi, jako by ho držely neviditelné ruky. *„Kámen? Cožpůsobí?“*

Vně kostela se ozvaly zvony – ne z věže, ale z nebe, jako by je někdo volal z hlubin země. *„Tam, kde stojí tvůj kostel, leží její kost.“* Žena ukázala prstem na sever, kde se v tůni lesa odrážely světla z lodi. *„Přiveď ji sem, nebo se stane, že i ty se staneš jen stínem.“*

Smil se rozběhl, jeho dech se stával mlhou. V lese našel hrob, pokrytý listím, a když ho odhrnul, uviděl ženskou ruku, která se zvedala z prachu. *„Vavřine,“* vydechl. *„Proč jsi mě opustila?“*

Ona se otevřela jako květenství ve větru, ale když se Smil sklonil, aby ji vzal, jeho ruce pronikly skrz ni, jako by byla jen duha. *„Nejsem mrtvá, kněze. Jen jsem čekala.“* Potom se kostel rozzářil, jako by se z něj vytrhla duše, a když Smil otevřel oči, byl sám ve tmě, s listinou v ruce a jménem *Vavřine* vyrytým do jejího okraje.

Ráno se probudil na zemi před kostelem, listina mu spadla z ruky, a když ji zvedl, viděl, že je datována *„Hořeticích, v den svatého Vavřince, roku Páně tisící tři sta padesátý“*. Na okraji listiny, v písmu, které nikdo jiný než on neznal, bylo napsáno: *„Pro Hořetice.“*

Od té doby, co se Smil vrátil do kostela, se každý rok v den svatého Vavřince ozývaly zvony samy od sebe. A lidé, kteří přicházeli k modlitbě, někdy slyšeli ženskou řeč, která prýštila z kamene, jako by hořetický kostel stále čekal na někoho, kdo by si vzpomněl.