Příběh: Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty na Novém Městě v Praze
Štěpán z Koldína se probudil v zápachu hořícího vosku a starých kamenů.
Ležel na chladném kamenném podlaze uprostřed kostela, hlava mu pulzovala jako zvon po posledním zvonění. Nad ním se tyčily gotické oblouky, jejichž žebra se ztrácela ve stínu, a někde v hloubce presbytáře hořela svíčka – jen jedna, jako by ji někdo zapálil právě teď. Vzduch byl tlustý, nasycený prachem a něčím sladce hořkým, jako by se dřevěný oltář rozpadal na prach před jeho očima. Štěpánovi se zdálo, že slyší šeptání, ale když se pokusil zvednout, ruce mu neposlouchaly.
„Proč jste tu?“
Hlas přišel z niky, kde by měl být obraz svatého Jindřicha. Štěpán se obrátil – nikdo tam nestál. Ale na chvíli mu připadalo, jako by stín na zdi pohnul hlavou. Pak ucítil teplo, které se šířilo od oltáře k němu. Nebylo to teplo svíčky, ale něco hlubšího, jako by mu proniklo do kostí.
Včera večer, když opustil radnici, byl přesvědčen, že jeho kariéra je ztracena. Podvody s městskými daněmi, podplácení úředníků – všechno se vyvalilo na světlo, když někdo z bratrstva prozradil jeho jméno. Štěpán věděl, že ho čeká šibenice nebo alespoň vyhnanství. Ale když vcházel do kostela, aby se pomodlil za milost, očekával jen prázdnotu. Místo toho našel tu svíčku.
„Jste farář?“ zeptal se nakonec, hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.
„Jsem ten, kdo tu byl dříve,“ ozvalo se. „A ty jsi ten, kdo tu není.“
Štěpán se dotkl kamene pod sebou. Vzpomněl si, jak před rokem zemřel farář Jan, a jak se říkalo, že jeho duše se zdržuje u oltáře. Ale Jan byl starý muž, klidný, nikoli hlas, který ho nutil vstát a jít k oltáři.
Před obrazem svatého Jindřicha, který držel meč a štít, ležela kniha. Štěpán ji otevřel – stránky byly čerstvé, jako by je někdo teprve teď rozložil. Na první straně bylo napsáno jeho jméno a datum, které ještě nepřišlo.
„To není možné,“ zašeptal.
„Všechno je možné,“ řekl hlas. „Ale ty musíš rozhodnout.“
Štěpán ucítil, jak mu někdo položil ruku na rameno. Když se obrátil, nikdo tam nebyl. Ale kniha mu zůstala v rukou. Na poslední straně bylo jedno slovo: *Zítra.*
Když opustil kostel, venku ho čekal mráz. Pražské ulice byly prázdné, jako by celý svět držel dech. Štěpán se podíval na knížku – papír voněl starobylostí, jako by ho někdo uchoval staletí. A pak si uvědomil, že už neví, jestli je to jeho ruka, která ji drží, nebo něčí jiná.
Když přišel domů, spálil všechny doklady o svém podvodu. Ráno se dostavil na radnici a přiznal se k všechnu. Soudce ho poslouchal s nechápavým výrazem, ale Štěpán věděl, že to není důležité. Důležité bylo to, co našel v kostele svatého Jindřicha a svaté Kunhuty – knížku, která tam nikdy předtím nebyla, a hlas, který mu řekl, že má ještě čas.
Dnes, když prochází Jindřišskou ulicí, zastaví se před kostelem. Vnitřek voní stejně jako ten večer – prachem, voskem a něčím, co se nedá pojmenovat. A vždycky, když vstoupí dovnitř, najde na oltáři jednu svíčku, která hořela právě pro něj.
Někteří říkají, že to jsou zbytky starých bratrstev, které sem přinesli svou víru. Jiní tvrdí, že to je jen náhoda. Štěpán z Koldína už nikdy neví, co je pravda. Ale ví, že když vstoupí do kostela, někdo tam čeká. A že kniha s jeho jménem tam bude vždycky.