Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty je farní chrám na Novém Městě pražském v Jindřišské ulici, kterou kostel pojmenoval. Gotická budova ze čtrnáctého století patří k významným pamětihodnostem pražské městské části.

Kostel vznikl v první polovině čtrnáctého století při zakládání samotného Nového Města. Vystavěn jej řád křižovníků s červenou hvězdou, který jej dlouhá léta spravoval. V únoru roku 1351 jej arcibiskup Arnošt z Pardubic vysvětil, a měsíce nato, šestnáctého března téhož roku, byl povýšen na kostel farní. Chrám je dedikován římskoněmeckému králi a císaři Jindřichovi II., který žil v letech 972 či 973 až 1024, a jeho manželce Kunhutě. Od svého vzniku se stal součástí života městské části, zvlášť intenzivně jej obyvatelé využívali během morových ran, kdy sloužil jako součást největšího vnitroměstského pražského hřbitova.

Během husitství jej zabrali husité a působil zde farář Prokop z Plzně. Později jej převzali utrakvisté a v kostele se z jejich doby dochovala např. křtitelnice z roku 1418. V té době se zde rozvíjelo jedno z nejstarších a nejbohatších literátských bratrstev v českých zemích. Toto bratrstvo zrušil v roce 1784 císař Josef II., a jeho majetek byl rozprodán. V sedmnáctém století se měl kostel vrátit křižovníkům, kteří jej ale v roce 1646 odmítli. Řád barnabitů, kterému jej pak věnovali, jej neuplatnил. Císař Ferdinand III. jej tedy roku 1649 převedl pod správu obce Nového Města. V následujících dobách baroka bylo k chrámu připojeno několik kaplí.

Roku 1529 prošel kostel renesanční přestavbou, při níž vznikla kruchta, předsíň a vedoucí kamenné schodiště na kůr. V pozdějším baroku (1738–1741) byl chrám vybaven bohatě: vznikly obrazy a sochy od značných českých umělců jako Václava Vavřince Reinera, Karla Škréty, Jana Jiřího Heinsche či Jana Jiřího Bendla. Roku 1745 vznikl cyklus nástěnných obrazů ze života svatého Jindřicha v presbytáři, financovaný literátským bratrstvem. Hlavní oltářní obraz pochází z roku 1698 a jeho autorem je rovněž Jan Jiří Heinsch; znázorňuje svatého Jindřicha chránícího Prahu před švédským obléháním a svatou Kunhutu chodící po rozžhavených radlicích, aby prokázala svou nevinnost při obvinění z cizoložství.

Zásadní změna přišla roku 1879, kdy pod vedením architekta Josefa Mockera byl kostel spolu s přilehlou zvonicí (Jindřišskou věží, postavené 1472–1476) regotizován. Při této neogotické úpravě byl chrám výrazně proměněn: fasádu oklepali až na holý kámen, zbouraly se části bočních oltářů, postaveny byly nové varhany a nový vstup do chrámové klenotnice. Vytvořeny byly nové vitráže v gotických oknech. Dlouhodobě používaný hřbitov byl zrušen (poslední pohřby se nekonaly již od roku 1787) a změněn v park; byla zbourána kostnice a Jeruzalémská kaple. Zbylé náhrobní desky byly přilepeny na fasádu.

Kaple svaté Barbory byla postavena roku 1672 jako poděkování za záchranu před švédským obléháním. Zde působilo Bratrstvo svaté Panny Barbory, které se staralo o pohřby a s nimi spojené obřady a ceremonie. V roce 1964 byl kostel zapsán do státního seznamu kulturních památek.