Příběh: Kostel svatého Jiří (Hloubětín)

Když se Matěj z Hloubětína probudil, leželo mu na hrudi něco těžkého a studeného.

Nehnul se. Dýchal tiše, jako by se bál, že ho prozradí. Věděl, že to není kámen ani železo – bylo to hladké, jako kost, a když se mu dotkl prsty, cítil, že se pod jeho dotekem mírně pohnulo. Jako by dýchalo.

Před ním na lavici ležela ruka. Ne jeho vlastní – ta byla ještě teplá a zraněná od rány meče, kterou dostal v šenku za to, že se odvážil říct, že kníže se svými rytíři je jenom krkavčí hejno. Tato ruka byla bledá, prsty zkroucené, jako by je někdo stiskl až do kostí. A na zápěstí visel prsten s červenou hvězdou, vyrytou tak hluboko, že se zdálo, jako by ji do kovu zapíchla nějaká neviditelná ruka.

Matěj se posadil. Kostel byl prázdný, ale vzduch v něm nepáchl prachem a starobou – páchl něčím sladkým, jako by se někdo nedávno modlil a jeho modlitba zbyla viset mezi klenbami. Světlo z okenních vitráží padalo na dlažbu jako rozlitý med, ale v rohu u oltáře se stín táhl nesprávně, jako by něco stálo a nechtělo se ukázat.

„Ty jsi mi to dal ty?“ zeptal se Matěj hlasem, který se mu zlomil. Věděl, že nikdo neodpoví. Ale když se podíval na ruku, prsten se náhle pohnul – a na okamžik se zdálo, že z něj vyzařuje světlo, červené jako krev, ale teplé, jako by ho někdo rozžehl zevnitř.

Matěj se zvedl. Jeho vlastní ruka ho pálila, ale ta na lavici byla suchá, jako by ji už dlouho nikdo nedržel. Když se dotkl prstenu, ucítil, jak se mu do prstů vryje nějaké písmo – ne zlatem, ale teplem, jako by mu ho někdo vyryla přímo do kůže. *„Neboj se. On ti odpustí, když mu to přineseš.“*

Věděl, že nemá čas. Za dveřmi už se ozývaly kroky – ne vojáků, ale něčeho horšího. Něčeho, co přišlo pro něj.

Vyběhl ven, prsten stisknutý v pěsti. Za ním se zavřely dveře kostela, ale když se ohlédl, uviděl, že na prahu zůstala ta ruka – jako by ji tam někdo nechal, aby ho sledovala.

A teď, když stojí před kostelem svatého Jiří v Hloubětíně, s prstenem, který mu hoří v dlaních, neví, jestli to byl zázrak, nebo jenom poslední žert někoho, kdo už dávno odtud odešel. Ale ví, že ta ruka byla jeho. A že někde v těchto zdech ještě někdo čeká.