Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Nový Knín)

Když se na něj podíval, byl to on.

Jindřich z Sudovic stál u severní zdi kostela, ruce ponořené do teplé hlíny, a díval se, jak mu z prstů klouže čerstvě vykopaný kámen. Bylo to jako když se někdo dotkne vody a najednou ví, že ji nikdy neuvidí stejně. Na jeho tváři se zdržely kapky potu a prachu, ale teď se mu zdálo, že slyší něco jiného než šustění větru v listí javorů – jako by stěny kostela dýchaly.

„Proč právě tady?“ zeptal se sami sobě, i když věděl, že odpověď už tu byla. Od té chvíle, co se mu v noci zdálo, že ho někdo volá z hloubky zdi. Ne jako hlas, nýbrž jako vzpomínka, která ještě nebyla. Když se probudil, měl na prstech otisky kamene, jako by je stiskl ve snu.

Vykopal si do hloubky, kde se románská zeď stýkala s pozdějšími vrstvami omítky, a najednou tam bylo – malé okénko, zakryté vrstvami času jako tajemství. Když do něj zaklepal, znělo to jako rána do dřevěné schránky. A pak tam bylo světlo. Ne ze slunce, ne ze svícnu, ale něco, co se rozlilo z kamene jako med. Zlato, které se neodráželo, ale plynulo.

„Pánové, co to děláte?“ ozval se za ním hlas faráře, starého a unaveného, jako by ho něco dlouho trápilo. „Tohle zdivo je chráněno!“

Jindřich se neotočil. „Vidíte to?“ zeptal se tiše.

Farář se přiblížil, ale když se podíval dovnitř, jen mrkl. „To je jen odraz. Slunce padá do štěrbiny.“

„Slunce je za mnou,“ řekl Jindřich a nevěřícně si otřel očešle. „A já jsem tu sám.“

Farář se zhluboka nadechl. „Přišel jste sem kvůli hříchu, že?“

Jindřich se nehnul. „Přišel jsem, protože jsem slyšel, že tady někdo čeká.“

Vtom se z okénka vynořila ruka. Nebyla to jeho ruka. Nebyla to ani kostlivec, ani stín – byla to ruka s prsty, které se dotýkaly kamene jako živé. A pak se zvedla a ukázala na něco za ním.

Jindřich se otočil. Na zemi, tam, kde stál před chvílí, ležela malá dřevěná schránka. Byla stará, vybledlá, ale na víku byl vyryt kříž a jméno: *Bohumil*. Jeho bratr, který zmizel před dvaceti lety, když se vydal do Prahy pro pomoc, kterou nikdy nedostal.

„Kde jste ji našel?“ zeptal se farář, ale Jindřich už neposlouchal. Schránka byla teplá, jako by ji někdo teprve teď položil. Když ji otevřel, uvnitř nebylo nic. Jen prázdnota a vůně starého dřeva a něčeho sladkého, jako by tam kdysi byl med.

„To není náhoda,“ řekl Jindřich a zavřel oči. „On tu byl. A teď je tady.“

Farář se přiblížil a podíval se dovnitř. „Kdo?“

„Ten, kdo čekal, až ho najdu.“ Jindřich se zvedl, schránka mu klouzala mezi prsty. „A teď už nebudu hledat.“

Když odešel, kostel za ním zůstal mlčet. Ale někde v hloubce zdi se okénko opět zavřelo – a světlo, které z něj vyšlo, zůstalo.