Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Police)

Když se Markéta z Úsova dotkla kamene, zvon zmlkl.

Nebylo to jako obvykle – když se zvon rozkymácí, ozve se hlubokým, drsným *dřím*, jako by se probíral z hlubokého spánku. Ale tentokrát zůstal viset v poloviční výšce, jako by mu něco bránilo. Markéta zvedla hlavu od svíčky, kterou držela mezi prsty, a uviděla, že se nad ní vznáší tenký, modravý prach, který se nikdy předtím neobjevil. Vůně hořlavého vosku se smísila s něčím dalším – sladkou, jako by někdo rozlil med na kameny.

„Svatý Mikuláši,“ zašeptala, „co to má znamenat?“

Odpověď nepřišla hlasem. Přišla dotekem. Na její ruce, která ležela na staré kamenné křtitelnici, se náhle objevila teplá skvrna, jako by ji někdo dotkl prstem. Markéta vstal a chvíli jen stála, dýchání jí zrychlilo. Křtitelnice byla studená, kamenná, a přece – teplo bylo tam, kde se její prsty dotkly jejího okraje. Znovu se podívala na zvon. Ten se pomalu, jako by ho někdo zvedal neviditelnou rukou, dostal do pohybu. *Dřím. Dřím.* Ale tentokrát to nebylo zvukové echo. Bylo to jako odpověď.

„Ty víš, proč jsem tady,“ řekla nahlas, i když věděla, že nikdo neodpoví. Včera večer, když se vrátila z trhu, našla na prahu svého domu ten list. Ne, ne list – kousek pergamenu, žlutý od času, s několika řádky psanými černým inkoustem, který se téměř splýval s papírem. *„Kdo se dotkne křtitelnice, vidí pravdu.“* Nic víc. Nic méně. A ona, Markéta, která nikdy nevěřila v zázraky, tu noc neuspala.

Teď stála v kostele, kde její předkové kdysi chodili modlit se, a kde ji nikdo neviděl. Nikdo kromě toho, kdo se schovával za sloupy a sledoval ji od chvíle, kdy vstoupila. Muž v černém plášti, který se pohyboval jako stín. Markéta se otočila, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se táhl od sloupu k oltáři, jako by se někdo pokoušel skrýt před jejími očima.

„Kdo jsi?“ zeptala se, hlas jí zněl cizí, jako by ho pronášela někdo jiný.

Zvon zmlkl znovu. Tentokrát však ne proto, že mu něco bránilo, ale proto, že se nad hlavou Markéty rozsvítilo světlo. Ne ze svíček, ne z okenních skel – světlo, které padalo shora, jako by se někdo pokusil vstoupit do kostela přes strop. A pak uslyšela hlas, ne z nebe, ale z kamene. *„Ty víš, co jsi udělala.“*

Markéta se chytila za srdce. Věděla, že to nemůže být. Věděla, že kostely nemluví. Ale věděla také, že ten pergamen v její rukavici byl pravý. A že ten muž v černém, který ji sledoval, byl ten, koho měla najít.

Když se podívala dolů, uviděla, že její ruce jsou suché. Žádná skvrna. Žádné teplo. Jen kamenná křtitelnice, která čekala, až se někdo znovu dotkne jejího okraje.

A ona věděla, že příště přijde. Přijde, protože něco ji tady čeká. Něco, co nemůže být jen náhodou. Něco, co se stalo už dávno, ale co se teprve začíná odhalovat.

Když Markéta opustila kostel, vzala si s sebou jen jednu věc: víru, že se sem vrátí. A že příště bude připravená.