Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Kostel Svatého Mikuláše Ve Znojmě
  • Příběh: Kostel svatého Mikuláše ve Znojmě

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Kostel svatého Mikuláše ve Znojmě
Smyšlený příběh

Příběh: Kostel svatého Mikuláše ve Znojmě

Příběh: Kostel svatého Mikuláše ve Znojmě
❧

Když se Markéta z Moravy dotkla zdi, praskla.

Nebylo to tak, že by se rozpadla jako suché dřevo, ale jako by ji něco uvnitř roztrhlo. Prsty se jí zbarvily do červena, jako by je spálilo oheň, a z kamene vytryskla tmavá tekutina, která voněla jako staré víno a hnijící jablka. Markéta stála v temnotě jižní kaple, kde se vlhkost sbírala v lepkavých kapkách na chladných dlažbách. Dýchala rychle, jako by ji někdo za krk stiskl. *Co jsem udělala?*

„Pánové, poslyšte mě!“ Její hlas zněl cizí, jako by ho pronášela někdo jiný. Za ní se vznášela mlha, která se vinula mezi sloupky jako živý dech. „Nevím, jak se to stalo, ale já… já jsem ukradla.“ Řekla to nahlas, poprvé od té doby, co ji kněz v Znojmě varoval před „hlubokými hříchy“, které se nesmí vyznat. Ale teď už to nešlo skrývat. Prsty jí stále hořely, a když se podívala dolů, uviděla, že na dlažbě se rozléhá tmavý kruh, jako by někdo vylil inkoust.

Vtom zazněl zvuk. Nebyl to zvuk zvonu, ani šustění vítání — to bylo něco hlubšího, jako by se někdo probudil ze spánku. Zdi kaple se zdály dýchat. Markéta se otočila a spatřila před sebou postavu v bílém rouchu, tak bledou, že se téměř mísila s mlhou. Žena držela v rukou svíci, jejíž plamen nehořel, ale pulzoval, jako by byl živý.

„Ty jsi tu už dříve,“ řekla žena tiše. „Před třiceti lety. A před tím ještě dřív.“

Markéta ucítila, jak se jí ledem dotýká záda. „Kdo… kdo jste?“

„Jmenuji se Anežka.“ Žena se usmála, ale úsměv nebyl přátelský. „A ty jsi tu, protože jsi lhala. Ne jen Bohu, ale i sobě.“ Svíce se náhle rozsvítila jasněji, a Markéta uviděla, že na zdi za ženou se objevuje obrázek — žena s dítětem v náručí, obklopená plamennými anděly. Ale děťátko… děťátko mělo její tvář.

„Co to znamená?“ Markéta se pokusila ustoupit, ale nohy ji nesly. „Já… já nic nechápám.“

Anežka se naklonila blíže. „Znojemské ženy ti mohou říct. Ty, které tu stály před tebou. Ty, které také ukradly. Ne zlato, ne šperky — ale čas. A lásku.“ Její dech voněl po šafránu a hořkém koření. „Kostel pamatuje. Zdi pamatuji. A ty, Markétko z Moravy, jsi tu, protože jsi si vzala to, co nepatřilo tobě.“

Markéta chtěla křičet, ale v krku měla kus ledu. „Co mám dělat?“

Anežka se otočila k oltáři, kde ležela rozbitá sklenice — ta samá, kterou Markéta ukradla z domu pana Heřmana. „Vrať ji zpět. Ale ne do jeho rukou. Do země. Tam, kde ji nikdo nevidí, ale kde všechno pamatuje.“ Potom se žena rozplynula ve stínu, jako by ji nikdy nebylo. Zůstala jen svíce, která hořela klidně, jako by nikdy nehořela jinak.

Markéta se sáhla na hrudník, kde ji bodalo jako po bodnutí ježka. V ruce držela klíč — ten samý, který našla v kapse páně Heřmana, když ho přepadala. Klíč, který otevřel nejen jeho skříň, ale i něco hlubšího. Něco, co ji pronásleduje od té doby, co ho vzala.

Vtom uslyšela kroky. Kněz se blížil k kapli, jeho sandály šustily po chladných kamenech. Markéta se rychle sklonila a vzala z kapsy sklenici, kterou tam schovala. Zavřela oči a zašeptala: „Promiň.“ Potom ji rozdrtila v pěsti a rozptýlila prach po dlažbách.

Když otevřela oči, byla sama. Ale na zdi nad oltářem se teď rýsoval nový obrázek — žena s rozbitou sklenicí v ruce, obklopená světlem. A pod ní slova, psaná jako by je někdo vyryl do kamene: *„Kdo lže, lže sobě.“*

Markéta se zvedla a vyšla ven do slunečního svitu. Znojmo se rozkládalo před ní, klidné a neznající, že uvnitř kostela svatého Mikuláše něco zmizelo — a něco se vrátilo. Věděla, že nikdy neví, co se tam skutečně stalo. Ale když se podívala zpátky, uviděla, že v jižní kapli teď hoří dvě svíce. Tam, kde jich předtím byla jen jedna.

A někdo tam čekal.

✦
Příběh se váže k památce Kostel svatého Mikuláše ve Znojmě Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)