Příběh: kaple svatého Josefa Kalasanského (Kyjov)

Když jsem se dotkl kamene, už tam byla její stopa.

Byla to jen malá, téměř neviditelná rýha, jako by ji někdo vyškrábal nehtem. Ale já jsem věděl, že tam nebyla před chvílí. Stál jsem před severní stěnou kaple svatého Josefa Kalasanského, kde vlhký vzduch stoupal z kamene a smísil se s prachem z rozbitých listů, které se valily z lípy nad hlavou. *Jana*, pomyslel jsem si. *Vždycky jsi měla zálibu v tajemstvích.*

„Ty ses zase schoval sem, co?“ ozval se za mnou hlas, který jsem nečekal. Otáčel jsem se pomalu, až se mi zamlžilo zrakem. Starý Šimek, ten, co tu chodí každé dopoledne, aby si posmrkal okna a vymetl prach z lavic, měl v ruce koště, ale jeho pohled byl upřený na můj prst, který stále držel na rýze. „Tohle tu nebylo včera,“ řekl jsem.

Šimek neodpověděl. Jen si povzdechl a ukázal na strop, kde se světlo lilo skrze barevná vitráže jako tekuté zlato. „Před dvaceti lety tu stál jiný muž. Taky se díval na kámen a říkal, že vidí něco, co tam není.“ Jeho hlas zněl jako list papíru, který se roztrhá. „A pak jednoho dne… prostě odešel. Nikdo neví kam.“

Vtom se za námi ozval zvuk – ne krok, ne šustění, ale něco jako tiše se zavírající dveře. Otočili jsme se oba najednou. Kaple byla prázdná. Žádný větrák, žádný pták za oknem. Jen my dva a ten kámen, který teď měl dvě rýhy.

„Ty si myslíš, že to byla ona?“ zeptal jsem se ho tiše.

Šimek se usmál, ale jeho oči zůstaly suché. „Ne. Myslím, že to byl někdo, kdo tu už dávno není. A kdo teď chce, aby ho někdo našel.“

V tom okamžiku jsem pocítil něco, co bych popsal jako teplý dech na krku. Nebo možná to byla vůně – staré knížky, vosk a něco sladkého, jako by se někdo nedávno modlil. A pak… nic. Jen ticho, které se náhle stalo hluché.

„Jdi,“ řekl Šimek. „Zítra tu budeš znova. Ale tentokrát přines něco, co bys mohl nechat.“

Vrátil jsem se domů s otázkou, která se mi vrtala hlavou jako hřebík do stěny: *Co když ten kámen není jen kámen? Co když je to dveře?*

A když jsem se probudil, byla tam další rýha. Tentokrát hlubší. A vedle ní – malý, opotřebovaný klíč.