Příběh: kostel Nanebevzetí Panny Marie (Hroby)
Když se Markéta z Chýnova dotkla kamene, byl ještě teplý.
Ne jako po slunci, ale jako po dýchání někoho, kdo právě odešel. Prsty se jí zvedly od kamenné desky, která ležela u zdi, mezi plevel a rozbité sklo. Byla to její vina. Vina, že neviděla, vina, že mlčela, vina, že když ji otec přivedl sem, ke kostelu Nanebevzetí, jen sklopila oči a nezeptala se, proč právě zde, mezi opuštěnými hroby, kde se dříve modlili lidé, kteří už dávno spali pod zemí.
„Ty jsi poslední, kdo ho viděl živý,“ šeptal otec, když ji tlačil dovnitř. „A teď jsi poslední, kdo ví, že to nemohl být náhodou.“
Markéta se nedívala na oltář, ani na sochu Madony, jejíž tvář byla tak hladká, že se zdálo, jako by ji někdo každou noc otíral. Dívala se na stěny. Na ty, které se zdály dýchat. Když se posunula blíž, uviděla, jak se v kamenech odráží světlo svícnu, jako by ho někdo právě vložil. Ale nikdo tam nestál. Nikdo kromě ní.
„Proč tady?“ zeptala se sama sebe, a hlas jí zněl cizí, jako by ho nesla z dálky.
V tom okamžiku uslyšela kroky. Rytmické, jako by někdo kráčel po schodech, které tu nebyly. Zavřela oči a počkala. Když je otevřela, stál před ní muž v černém plášti, ale ne jako ti, co chodívaly po tržištích. Jeho plášť byl starý, jako by ho nosil staletí, a tvář měl zakrytou kapucí, ale v ruce držel svíci. Ta ho neosvětlovala, ale spíš ho ztmavovala, jako by ho něco uvnitř pohlcovalo.
„Ty jsi ta, která ví,“ řekl hlasem, který zněl, jako by mluvil skrze vrstvu ledu.
Markéta se nepohnula. Věděla, že by se měla modlit, ale modlitby se naučila jen takové, které se učily v kostele, a ty byly pro lidi, kteří věří. Ona nevěřila. Ale teď tu stál on, a jeho přítomnost byla těžší než kámen.
„Co víš?“ zeptal se znovu.
„Víte, že to nemohl být náhodou,“ vydechla. „Víte, že ho někdo zabil.“
Muž se nepohnul. Jen se naklonil a položil svíci na oltář. Okamžitě se rozhořela, ale ne jako ostatní svíce. Plamen byl modrý, jako led na ránu jara, a když se Markéta podívala na muže, uviděla, že jeho oči jsou stejné.
„Já jsem tu už dvacet let,“ řekl. „A ty jsi první, kdo mě viděl.“
Vtom se ozval zvuk, jako by se někdo probudil. Muž se rozplynul, ale ne jako mlha. Jako by ho někdo vymazal z místa, kde stál. Zůstala jen svíce, která hořela dál, modře a klidně.
Markéta se dotkla kamene znovu. Tentokrát byl studený.
Otec ji našel až za soumraku, skloněnou nad hrobem, který tam předtím nebyl. Na kamenné desce bylo vyryto jméno, které neznala. Ale když se podívala na sochu Madony, uviděla, že její ústa se lehce usmívají.
„Co jsi tam viděla?“ zeptal se otec, ale Markéta jen potřásla hlavou.
„Nic,“ šeptala. „Ale já tam byla.“
A když odcházela, uslyšela za sebou šeptání, jako by se někdo modlil. Ale nikdo tam nestál. Nikdo kromě ní.