Příběh: kostel svaté Barbory (Židlochovice)

Když se Markvart z Židlochovic dotkl kamene, rozprskl se mu v prstech prach jako krev.

Nebylo to záměrné. Jen se mu zdálo, že mu zvonice kostela svaté Barbory šeptá, když se v noci přitiskl tváří ke studené omítce. A tak zvedl ruku a poškrábal prsty po kamenech, které držely staletí tajemství. Teď mu na dlaň kapala něco vlhkého, jako by kámen plakal. Nebo to byla jeho vlastní pot.

„Pánové, co se děje?“ ozval se za ním hlas, hrubý jako šlápnutí do bahna. Markvart se otočil – před ním stál starý hrobník, ten, co ještě před rokem kopal hroby u kostela, než je město přeměnilo na park. Měl v obličeji jizvu jako stará rána, která se nikdy nezahojí.

„Nic,“ pronesl Markvart a otřel dlaň o kalhoty. Ale prach zůstal. A s ním něco jiného – slabý, sladce hořký zápach, jako by někdo spálil byliny pod oltářem. „Jen jsem se dotkl zdi,“ dodal, ale jeho vlastní uši mu lhali. Zvonice nešeptala. Zvonila.

Nehlučně. Jako by mu někdo tiše přitiskl ucho k hrudi.

Hrobník se naklonil, aby se podíval na jeho dlaň. „To není prach,“ řekl. „To je popel.“

Markvart se podíval dolů. Na jeho prstech zbylo jen několik šedivých zrn, ale vzduch kolem nich se zdál hustší, jako by se čas na okamžik zastavil. „Popel od čeho?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď už zná.

Hrobník se zakroutil. „Od toho, co tu hoří už sto let. Ale nikdo to neviděl.“

Markvart vzhlédl k věži. V její tmavé dutině se zdálo, že se něco pohybuje – stín, který nebyl stínem, protože neměl hrany. A pak uslyšel hlas, který nebyl hlasem, ale něčím hlubším, jako by mu promlouval přímo do kostí: *„Ty jsi tu už jednou.“*

Neznal tu věž. Ale poznal svůj vlastní dech, který se mu zastavil v hrdle.

---

Před rokem, když byl ještě Markvart z Židlochovic jen chudým poddaným, se mu zdálo, že ho někdo volá z kostela. Přišel sem v noci, když ostatní spali, a našel dveře neuzamčené. Vnitřek byl prázdný, jen prach a rozbité lavice. Ale na oltáři ležela malá dřevěná soška svaté Barbory, jejíž tvář byla rozmazaná, jako by ji někdo plakal. Markvart ji vzal domů. A když ji dal na poličku nad postelí, začaly se mu zdát sny, ve kterých ho žena, kterou zradil, volala jeho jméno z temnoty.

Ráno sošku nenašel. Jen na jeho posteli ležela hrst popela.

Teď, když se mu zvonice dotkla prsty, pochopil: soška byla tu stále. Jen on ji neviděl.

Hrobník se odmlčel a ukázal na zem u jeho nohou. Tam, kde stál hřbitov, byl ještě jeden kámen, který nikdo nechal. Byl starý, pokryt mechem, a na něm bylo vyryto jen jedno slovo: *„Odpusť.“*

Markvart se sklonil a dotkl se ho. Tentokrát se nic nerozprsklo. Ale vzduch se mu náhle naplnil vůní kadidla, které už v kostele nepoužívali.

„Co to je?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď už nemůže změnit nic.

Hrobník se usmál bez radosti. „To je místo, kde se pohřbívali ti, co měli na svědomí něco, co nemohli říct ani Bohu.“ Pak ukázal na věž. „A tam nahoře visí zvon, který nikdy nezazvonil. Protože ho nikdo nepotřeboval.“

Markvart vzhlédl. Ve tmě věže se zdálo, že se něco pohybuje. Nebo to byl jen jeho vlastní stín, který se mu vrátil z minulosti.

Hrobník se otočil a odešel. Markvart zůstal sám, s dlaňmi plnými tajemství, které už nemohl zapomenout.

Když se o rok později vrátil, věž byla prázdná. Ale na místě, kde stál kámen s nápisem, našel jen popel. A v něm – malou dřevěnou sošku svaté Barbory, jejíž tvář byla opět rozmazaná, jako by ji někdo plakal.

Markvart ji vzal domů. Tentokrát ji nechal na stole v kuchyni, kde ji viděl každý den.

A když usnul, uslyšel, jak mu někdo šeptá: *„Teď už můžeš.“*