Příběh: kostel svatého Augustina (Stránice)

Vzduch v kostele voněl čerstvě vytesaným dřevem a něčím jiným — jako by se v něm ještě neusadil prach staletí, ale spíš něco, co sem přinesl s sebou člověk, který právě odešel.

Karel Vacek stál u posledního lavičky, kde se světlo ze štěrbinových oken lámalo v prachových sloupcích a padalo na dlaždice jako rozbité sklo. Ruce mu třásly, když se dotkl hranatého kamene na zdi — ne omítky, ale něčeho staršího, hlubšího, jako by ho sem někdo vtiskl prsty. *Zde bylo.* Zde stál onen muž, o kterém mluvili v knize, kterou mu dal otec před týdnem. *Svatý Augustin.* Karel si přitiskl dlaně na čelo, kde mu pulzovala bolest, jako by mu někdo vrazil hřebík.

„Proč jsi to udělal?“ šeptal do ticha. Jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho nesl někdo jiný. „Proč jsi to neřekl nikomu?“

Otec mu lhal. Vždycky lhal. A Karel lhal sobě — že to nebude mít důsledky, že se to vyřeší samo, že *tady*, v tomto kostele, který ještě ani neotevřeli, mu někdo dá odpověď.

Vzduch se najednou ztěžkl. Karel pocítil, jak se mu na zádech vztyčily chlupy. Někdo ho pozoroval. Nebo něco.

„Ty jsi tu?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že je sám. Ale pak — *krok*. Tichý, jako by někdo šel po prachu. Karel se obrátil a uviděl jen prázdné prostranství mezi lavicemi, osvětlené tenkým proužkem světla, který se valil z okna jako bílý had. Na chvíli mu ztmavlo před očima.

„Karel.“

Hlas nebyl hlas. Byl to spíš zvuk, který pronikl přímo do kostí, jako by mu někdo přiložil ruku na hrudník. Zněl jako voda, která se vlévá do studně.

„Co chceš?“ Jeho hlas se zlomil. V ruce držel knížku — *Zpověď* — a na okraji stránky, kterou otevřel, byla černá skvrna. Jako by někdo tam kapal inkoustem. Ale inkoust nekapal. *Krvácel.*

„Ty víš, proč jsem tady,“ řekl Karel a jeho prsty se stáhly od stránky, jako by ho něco popálilo. „Ale ty… ty nevíš, co jsem udělal já.“

Vzduch se najednou naplnil zvukem — ne zvonů, ne varhan, ale něčeho hlubšího, jako by se kostel rozpadával a znovu sestavoval v jednom dechu. Karel ucítil, jak se mu pod nohama otvírá zem, ale ne — to byla jen dlažba, která se pod jeho váhou prohýbala, jako by byla z vody. A pak — světlo. Ne ze svítidel, ne z okna, ale z někde uvnitř stěny, jako by se mu před očima rozlil olejový obraz.

Viděl muže v bílém rouchu, který stál u oltáře, který ještě nebylo možné vidět. Muž měl ruce skřížené na hrudi, ale ne jako v modlitební pozici — jako by držel něco, co ho trápilo. A pak se usmál. Nebo aspoň se mu zdálo, že usmívá.

„Není pozdě,“ řekl muž. „Ale musíš to říct někomu, kdo ti může pomoci.“

Karel se probudil na lavici, potřísněný potem. Okno bylo prázdné, stěny studené. V ruce držel knížku — a na stránce, kterou otevřel, bylo napsáno jediné slovo: *„Zítra.“*

Venku před kostelem ho čekal otec. V ruce držel klíče od fary a usmíval se.

„Synku,“ řekl, „myslel jsem, že tě tady najdu. Máš čas na večeři. A potom…“ — jeho hlas zněl náhle unaveně — „potom si musíme promluvit o tom, co se stalo.“

Karel se podíval na kostel. Ve věži visel jediný zvon, který mu nikdy neřekl, že je sám. Ale teď věděl, že někdo ho poslouchal. A že mu ještě něco řekne.

Zavřel knížku. Na poslední stránce, mezi řádky, byl načrtnut obrázek — kostel, jaký byl před sto lety, a vedle něj muž s rukou vynesenou k nebi. A pod ním, jako by tam někdo vrazil hřebík do dřeva, jedno slovo:

„Ptej se.“