Příběh: Na baště sv. Ludmily
„Ustup, Matyáši, nebo tě vrazím do toho bláta až po uši!“ zakřičel kapitán Jan z Vamberka a prudce strhl koně k okraji hradeb. Vzduch byl hustý, nasycený pachem vlhkého kamene a blíživého deště, který sice nepřicházel, ale visel nad Prahou jako šedý plášť. Janův hlas se odrazil od masivních zdí bašty svaté Ludmily a zněl kovově, téměř nepřirozeně.
Mladý strážce Matyáš neuhnul. Stál v úzkém průchodu hradby a v rukou svíral zapálenou pochodni, jejíž plamen zběsile tančil v nárazovém větru. Jeho obličej byl bledý, oči rozšířené hrůzou, kterou Jan v takovém věku ještě neviděl. Matyáš nekřičel, jen ukazoval prstem do hluboké temnoty za hradbami, tam, kde se barokní opevnění stýkalo s hustým stínem hradčanských zahrad.
„On je tam znovu, pane kapitáne. Stojí v tom stejném místě jako předtřímiesiącem. Stejný plášť, stejný pohled do prázdna,“ zašeptal Matyáš a hlas se mu zlomil.
Jan zakroutil hlavou a vyjel blíž. Zvuk kopyt o kamennou dlažbu zněl v tichu večera jako údery kladiva do rakve. Vystoupil z sedla a pomalu přistoupil k okraji bašty. Pod ním se rozprostírala propast temnoty, kterou prořezávaly jen obrysy vzdálených střešek. Vzduch zde nahoře byl o několik stupňů chladnější, mrazivý dotek, který pronikal i přes těžké sukno vojenského kabátu.
V dolní části hradby, tam, kde se zeď prudce lámala, skutečně stála postava. Byl to muž v černém rouchu, které v bezvětří zůstávalo naprosto nehybné, jako by bylo vytesáno z kamene. Postava nehlídala, neuklídala, jen tam stála a hleděla směrem k Písecké bráně. Jan zvedl ruku a přikázal strážnému, aby přinesl více světla.
Když se plameny pochodní dotekly okraje srázu, Jan ztuhl. Muž v černém neměl obličej. Tam, kde měla být tvář, byla jen hladká, šedá plocha, připomínající povrch vápencového bloku, ze kterého byla bašta postavena. Žádné oči, žádné rty, jen ticho, které hlušelo v uších víc než jakýkoli křik.
„Kdo je to? Kdo tam stojí!“ zařval Jan a ruka mu automaticky sklouzla k jilci meče.
Postava se pomalu pohnula. Nebyl to krok, spíše plynulý posun, jako by se v prostoru jen přemístila. V tu ránu se Janovi do nosu opřela intenzivní vůně starého inkoustu a hnijícího listoví, přestože kolem nebyl žádný papír ani hrob. Muž v černém nadzvedl ruku a ukázal prstem přímo na Jana. V ten moment se z hloubky hradeb ozval zvuk, který připomínal praskání lomu – hluboký, hlučný třesk, jako by se v základech bašty něco definitivně zlomilo.
Matyáš s jekotem upustil pochodni. Plameny na okamžik osvítily prostor kolem nich a v tom krátkém záblesku Jan uviděl, že postava už není dole. Stála přímo za ním. Cítil na své šíji ledový průvan, přestože windvane na věži byl v tu chvíli nehybný.
Jan se prudce otočil, meč v ruce, připraven k úderu, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná cesta hradeb a vyděšený strážce, který se rozběhl směrem k vnitřnímu dvoru, aby přivolal posily. Kapitán zůstal sám na baště svaté Ludmily, obklopen tichem, které bylo tak husté, že ho mohl skoro chutnat.
Když se o hodinu později na hradby dostali další vojáci s lampami, Jan byl pryč. Nebylo po něm žádné znamení, žádná stopa boje, žádná krev. Jenom na kamenném parapete bašty, přesně v místě, kde Jan stál, našli malý kousek šedého kamene, který byl stále teplý na dotek, přestože v noci mrzlo.
Dnes už hradby zmizely pod luxusními vilami a parky, ale kdo v tichu prochází ulicí na baště sv. Ludmily, může pocítit ten zvláštní chlad, který nepatří do žádného ročního období. Některé stopy v kameni nezůstávají jen jako vzpomínka, ale jako otevřená brána pro někoho, kdo nikdy neodšel.