Příběh: synagoga v Hořicích
Když se Šimon Hořický probudil, byla synagoga plná šeptů.
Ne jeho vlastních – nikdo jiný v ní nebyl. Vzduch voněl po hořlavém vosku a něčím sladkým, jako by někdo před chvílí rozlil med na kameny. Šimon se posadil na dřevěnou lavici, která pod ním skřípala, a přitiskl si prsty na spánky. Včera večer, když se vracel od rabína, mu někdo vtiskl do ruky klíč. *„Budeš potřebovat,“* řekl starý Šimonův strýc, ale než stačil vysvětlit, zmizel v temnotě ulice. Teď tu byl on – sám, mezi prázdnými lavicemi, a synagoga mluvila.
První šeptání přišlo z galerie. *„Kde je kniha?“* Šimon se podíval vzhůru. Ženská galerie byla prázdná, ale ze stínu mezi sloupky se linula bledá postava ženy v černém šátku. *„Kde je kniha?“* opakovala, tentokrát hlasitěji, a její stín se protáhl po stěně jako inkoust v kapkách.
„Která kniha?“ zeptal se Šimon, i když věděl, že odpověď už zná. Od dětství mu vyprávěli o *Sefer ha-Zohar*, o knize, kterou sem před staletími ukryl nějaký z Hořických židů, aby ji ukryl před pronásledovateli. *„Ta, kterou jsi slíbil, že najdeš,“* šeptala žena, a její prsty se dotkly kamene, jako by hledaly něco za ním.
Šimon vstál. Vzduch se najednou stal tlustý, jako by ho někdo naplnil medem. Když se podíval na stěnu, uviděl malou trhlinu, kterou nikdy předtím neviděl. Za ní se zdálo, že něco svítí – slabé, modravé světlo, jako by ho vydával starý pergamen. *„Tam,“* zašeptala žena, a když se Šimon naklonil, ucítil, jak mu z prstů vyteče teplo.
Ruka se mu zvedla sama. Dotkl se kamene – a trhl se zpět, jako by ho kousl žhavý uhlík. *„Ne!“*
Ale bylo pozdě. Trhlina se rozšířila, a když se Šimon podíval dovnitř, uviděl ji: knihu. Ležela tam, zavřená, jako by čekala právě na něj. Stránky byly žluté, okraje vybledlé, ale když se Šimon naklonil, uslyšel z ní šustění, jako by stránky samy otáčely. *„Vezmi ji,“* řekla žena, a její hlas už nebyl šeptem, nýbrž příkazem.
Vtom se dveře synagogy srazily o zeď. Šimon se otočil – a uviděl starého strýce, jak stojí na prahu, oblečeného do kabátu, který už před lety shnil. *„Neber ji,“* řekl, a jeho oči byly jako dva černé propasti. *„Ta kniha není pro tebe. Nikdy nebyla.“*
Šimon se chtěl zeptat, co to znamená, ale strýc už byl pryč. Zůstal jen klíč v jeho dlani, který se najednou stal ledový. Knihu však držel stále. Když ji otevřel, první stránka se rozpadla v prach. Druhá byla prázdná – jen s jedním slovem napsaným černým inkoustem: *„Hledáš.“*
Když Šimon Hořický vyšel ven, synagoga byla opět prázdná. Ale když se podíval vzhůru, uviděl na fasádě nad vchodem něco, co tam nikdy předtím nebylo: malou, téměř vybledlou nápis: *„1767 – a stále čeká.“*
Od té doby chodí Šimon do synagogy každou noc. Knihu už nenašel, ale někdy, když se posadí na tu samou lavici, slyší šeptání znovu. *„Kde je kniha?“* ptá se ženská postava z galerie. *„Kde je kniha?“*
A on neví odpověď. Ale ví, že kniha tu někde je. A že synagoga v Hořicích čeká, až ji někdo najde.