Příběh: Trojský most
Voda pod mostem šuměla jako starý zpovědník, který ví příliš mnoho.
Katarína se zastavila na okraji chodníku, prsty pevně svírající košík s švestkami, které měla prodat na trhu v Troji. Vzduch voněl čerstvě vyklepáným kovářským uhlím a vlhkým dřevem z lodí, které se po proudu vlely k výběrčímu. Za ní se most vyvíjel jako ocelový oblouk nad Vltavou, jehož mostní pole se zdály viset ve vzduchu jako něco, co sem nepatří – příliš čisté, příliš nové, jako by ho sem někdo vložil místo starého dřeva a železa, které znala od dětství.
„Ty jsi tu sama?“ ozval se hlas za ní.
Obrátit se nebo ne? Švestky v košíku se lehce otřásly, jako by jí varovaly. Ale hlas byl příliš laskavý na to, aby ho ignorovala. Pomalu se otočila.
„Já jsem Markéta,“ řekl muž, který stál na druhém okraji mostu, opřený o zábradlí. Byl vysoký, s vousem, který mu sahal až k hrudi, a v ruce držel něco, co vypadalo jako starý náčrt. „A ty jsi ta, která prodává švestky, když nikdo jiný neprodává nic.“
Katarína se usmála. „A ty jsi ten, který se ptá cizích žen na mostě, když bys mohl jít svou cestou.“
„Některé cesty vedou přes mosty,“ odvětil, aniž by se pohledem odtrhl od vody. „A některé cesty vedou od nich pryč.“
Vzduch mezi nimi ztluštěl. Katarína poznala tenhle hlas – ten, který slibuje, ale neříká, co slibuje. „Co ti na tom záleží?“
„Záleží mi na tom, že jsi tu,“ řekl jednoduše. „A že most je pryč.“
„Most je tu,“ odsekla, ale její hlas zněl slaběji než chtěla.
„Ne takový, jaký byl. Ten starý – *Rámusák* – byl jako příběh. Tenhle…“ Pokrčil rameny. „Tenhle je jako účet.“
Katarína se podívala na most znovu. Ocelové oblouky se třpytily ve slunci, ale něco v nich chybělo. Něco, co dávalo starému mostu duši. „Proč mi to říkáš?“
„Protože jsi poslední, kdo ještě ví, jak to bylo.“ Markéta se naklonil dopředu, jeho oči se ztmavily. „Protože ty jsi tu ještě.“
Voda pod nimi se zvedla do malé vlny, jako by se Vltava snažila něco říct. Katarína ucítila, jak se jí srdce zrychluje. „A co ty?“
„Já odcházím.“ Jeho prsty se stáhly od zábradlí. „Ale ne bez toho, abych se podíval, kdo zůstal.“
Most se zdál mezi nimi jako hranice – mezi tím, co bylo, a tím, co přijde. Katarína věděla, že by mohla jít. Mohla by se otočit a pokračovat v prodávání švestek, jako by se nic nestalo. Ale něco ji drželo na místě.
„Tak proč ne?“ zeptala se tiše.
Markéta se usmál, ale v jeho očích bylo něco jako žal. „Protože některé mosty nejsou jen k přecházení.“
Voda šuměla, most stál, a mezi nimi se rozprostíralo něco, co nebylo ani láska, ani rozloučení – jen rozhodnutí. Katarína si vzala poslední švestku z košíku a hodila ji do řeky. Ta se rozplácla na hladině, jako by se nechtěla potopit.
„Takže?“ zeptal se Markéta.
Katarína se podívala na most, na vodu, na jeho tvář. Potom se otočila a začala jít zpět, po chodníku, po kterém přišla. Za sebou slyšela, jak Markéta zírá na místo, kde stála, a jak se most nad nimi zdá být ještě vyšší, ještě nebezpečnější.
Ale ona už nehleděla na něj. Hleděla před sebe.
A věděla, že některé cesty se navždy rozcházejí na mostě.