Příběh: most na Veslařský ostrov
Voda pod mostem šuměla jako starý zpovědník, který ví příliš mnoho, než aby mlčel.
Na prahu betonového oblouku stála Markéta, ruce sepnuté v kapesách pláště, jako by ji něco drželo zpátky. Za ní se rozkládalo Podolí s jeho šerými domy a dýmem z komínů, ale ona se dívala jen na most – ten nový, který ještě voněl po čerstvém cementu a něčím jiným, co se nedalo pojmenovat. *Železo a čas*, pomyslela si. A pak ho uviděla.
Krok za krokem přicházel z druhé strany, kde stín mostu padal jako černý plášť na vodu. Byl to Jindřich, stavitel, jehož jméno znala od dětí na tržišti – ten, který stavěl mosty, jako by je skládal z vlastních kostí. Dnes měl na tváři prach a na rukou čerstvé jizvy od betonových desek. Když ji zahlédl, zastavil se, jako by ho náhle zaskočilo, že svět může být tak lehký.
„Proč tu stojíš?“ zeptal se, hlasem, který ještě neznal její jméno.
„Čekám,“ odpověděla. „Na někoho, kdo přejde.“
On se usmál, ale to byla jen zvyklost. „Most je pro každého. I pro ty, kdo nechtějí jít.“
Markéta se podívala na jeho dlaně. „Ty jsi ho stavěl. Vím to.“
„A ty víš, že každý kámen tu leží proto, aby někdo přejel.“ Zvedl hlavu k oblouku nad nimi, kde se světlo lámalo jako sklo. „Ale někdy je těžké začít.“
Vzduch mezi nimi byl náhlý a chladný, jako když se otevře okno v zimě. Markéta si uvědomila, že má v ústech chuť po švestkovém kompotu, který si koupila na trhu, a že mu chybí zub. Ten pravý horní, který se mu vytrhl při práci.
„Já už jsem jednou přejela,“ řekla. „A zase zpátky.“
Jindřich se podíval na její stopy v bahně u břehu – dvě řady otisků, které se míhaly, jako by šla proti větru. „Co tě drží?“
„Nic,“ odvětila. „Ale někdy stačí jen krok.“
On se pohnul jako by ho něco táhlo. „Most je jen most. Ale ten, kdo jím jde, už nikdy nebude stejný.“
Markéta se usmála. Bylo to jako když se rozlévá víno – něco, co se nedá zadržet. „Tak proč ne?“
Jindřich si vzal její ruku. Byla suchá a teplá, jako list papíru po dlouhém skladování. „Protože někdy stačí jen stát a dívat se.“
Voda pod nimi šuměla hlasitěji, jako by se snažila něco říct. Markéta se podívala na jeho tvář – na rysy, které znala už od dětství, i když se teprve teď potkali. „Jsi jako most,“ řekla. „Tvrdý venku, ale uvnitř prázdný.“
On se zasmál, ale to byla jen maska. „A ty jsi jako řeka. Vždycky někam teče.“
Most nad nimi se zdál být náhlě příliš těžký. Betonové oblouky se skláněly, jako by chtěly držet čas. Markéta si vzpomněla na staré pověsti o mostech, které nesou duše těch, kteří se na nich rozloučili. Ale ona nechtěla být duší. Chce být žijící.
„Pojď,“ řekla a začala jít. Krok za krokem, jako by most byl mostem do její vlastní minulosti.
Jindřich zůstal stát. Voda mu stékala po botách, ale on se nehnul. „Kam?“
„Tam, kde začíná cesta,“ odpověděla, aniž se ohlédla.
Most za nimi se zdál být náhlě prázdný. Betonové nosníky odrážely světlo jako zrcadla, ale žádný obraz se v nich neodrazil. Jen dva lidé, kteří šli různými směry, a most, který zůstane stát, až se zapomenou jejich jména.
Voda pod ním šuměla dál, jako by čekala na další příběh.