Příběh: Hotel Imperial
„Paní Věra, tohle není možné.“
Hlas ji pronásledoval i po letech, když už se zrcadla v Imperialu rozpadala a stěny páchly vlhkostí a starými léky. Ale on tam byl — v tom samém okamžiku, kdy mu řekla, že odjíždí. A teď se k ní vrátil, přes všechna léta, přes zkázu, přes to, že ho nikdo jiný neviděl.
Dveře do jejího pokoje se otevřely samy. Nikdo je netáhl, ani vítr je neduhal — jen se rozepjaly, jako by někdo uvnitř zadržel dech. Věra stála u okna, kde se dříve rozkládal růžový sad, a dívala se dolů na město, které už nebylo takové, jak ho znala. Ale on tam byl. Seděl v křesle u stolu, jako by čekal, až se vrátí. Měl na sobě černý oblek, který se v té době nosil, a v ruce držel starou fotografii — její a jeho, jak se usmívají na schodech před Imperialem, kde ještě kvete rosarium a kde ještě není nic z toho, co přijde.
„Proč jste mi neřekl, že umíráte?“ zeptala se, a hlas jí zněl cizí, jako by ho pronášela někdo jiný.
On zvedl hlavu. „Protože jsem chtěl, abyste si pamatovala jen tohle.“ Ukázal na fotografii, kde jsou mladí, šťastní, obklopení světlem, které se lilo z okenních oken Imperialu. „A ne tuhle.“ Ukázal na sebe. Na jeho tvář, která byla bledá jako vápno, na jeho oči, které už neviděly.
Věra se otočila. V pokoji nebylo nic jiného než stůl, křeslo a on. Ale v zrcadle za ní stála jiná žena — ta mladá, v bílém šatu, s vlasy rozpuštěnými, jak je měla ten večer, kdy se rozloučili. „To není možné,“ opakovala, ale její ruce se třásly, jako by ji něco táhlo zpátky.
„Já vím,“ řekl. „Ale já jsem tu.“
A pak se zrcadlo rozpadlo.
Následujícího rána našli Věru Sedláčkovou mrtvou u okna. Na stole ležela rozbitá fotografie a na zdi zůstala stopa — jako by někdo nebo něco zanechal otisk prstu, který se rozplýval ve vzduchu, jakmile se k němu někdo přiblížil.
Lékař, který ji prohlédl, potřásl hlavou. „Není to přirozená smrt. Ale co to bylo…?“ Nezakončil. Nikdo už nikdy neřekl, co si myslel. Jen se šířily pověsti — že v Imperialu někdy slyšíte šeptání, když je hotel prázdný. Že v zrcadlech se odráží tváře, které tam neměly být. Že pokud se postavíte na určité místo v rosarii, kde dnes stojí beton a sochy, uslyšíte ženský hlas, který šeptá: *„Paní Věra, tohle není možné.“*
A když přijde noc, když se město potopí v páře z pramenů a Imperial se tyčí nad městem jako strašidelný sen, někdo tam vždycky sedí v křesle. Čeká. A čeká.
Dveře se otevřou samy. A on je tam.