Příběh: vila Matějská č.p. 1986/9
„Tady to končí, Antoníne, víc z toho domu nevymačete,“ zasyčel Bedřich a prudce položil rváč na dřevěný podhled střechy. Vzduch v Matějské ulici byl hustý prachem a vůní čerstvého cementu, který v roce 1947 stále voněl po válce a novém začátku. Antonín Černý neodpověděl. Stál v prostoru, kde se střecha zalomovala do ostrých úhlů, a prsty přejížděl po hladké ploše zdi. Jeho oči nebyly upřené na Bedřicha, ale na velké kruhové okno, které se do fasády vloupalo jako obří oko sledující pohyb města v dálce.
„Podívejte se na ten odlesk,“ zašeptal Antonín. „Vidíte v něm to samé co já?“
Bedřich zakročil blíž, zabořil boty do sypkého štěrku a pohlédl do skla. Neviděl v něm svou vlastní tvář, ani oblohu nad Dejvicemi. Viděl v něm postavu ženy. Stála v obývacím pokoji, přestože v domě nebyl v tu chvíli nikdo kromě nich. Žena měla na sobě šaty z těžké látky, které v té době už nikdo nenosil, a v ruce držela starý klíč s dlouhou stopkou. Nepohybovala se. Pouze hleděla přímo na ně, jako by z druhé strany skleněné stěny cítila jejich přítomnost.
„Je to jen hra světla, blázne,“ odplivl si Bedřich, ale v jeho hlase byl slyšet chvějivý tón. Rychle odvrátil zrak a začal sborovat dřevěné lišty.
Antonín však zůstal stát. Ten dům navrhl předtím, než svět pohltil šílenství války. Plány měl v zásuvkách roky, snoval o čistých liniích a světle, které bude proudit do každého koutu. Teď, když byla stavba konečně hotová, měl pocit, že dům není prázdný. Že s každým kusem betonu a skla do základů zapletl něco, co k tomuto místu patří už dávno před ním.
Když přišel večer a stíny se začaly natahovat z dvoře směrem k zaoblenému balkonu, stalo se něco, co Bedřicha donutilo opustit stavenisko bez jediného slova. Antonín stál v přízemí u jednoho z protáhlých, úzkých oken. Slyšel tiché, rytmické cvakání. Jako by někdo v prázdné místnosti chodil v podpatní obuvi a každým krokem doprovozoval zvuk kovového klíče, který jemně narážel o stěnu.
Vzal lampu a pomalu vstoupil dovnitř. Vzduch v domě byl mrazivý, přestože venku vládlo letní teplo. V prostoru pod kruhovým oknem našel na čisté podlaze jedinou věc. Byl to klíč. Starý, zmatovaný, s dlouhou stopkou, přesně takový, jaký viděl v odlesku skla. Když ho zvedl, cítil v prstech zvláštní brnění, jako by kov stále držel teplo cizí dlaně.
Zkusil klíč v každém zámku v domě. Nikam nepasoval. Ne do vjezdové brány, ne do dveří do garáže, ani do žádných z vnitřních pokojů. Byl to klíč k dveřím, které v tomto moderním domě neexistovaly.
Následující dny Antonín trávil pozorováním. Zjistil, že v určité hodině, kdy slunce zapadá přes střechy Baby a vrhá dlouhé stíny na fasádu, se v kruhovém okně znovu objeví ta žena. Už nestála v pokoji, ale natahovala ruku směrem k němu, jako by chtěla klíč zpět. Antonín se pokoušel s ní mluvit, křičel do skla, ale z druhé strany nedocházel žádný zvuk. Jen tiché, téměř neslyšitelné hučení, které připomínalo vzdálený pláč.
Jednoho dne v noci, kdy měsíc osvětlil bílé stěny vily, Antonín vstal z postele a vyšel na svůj měkce zaoblený balkon. Díval se na Prahu, která se mu rozprostírala pod nohama jako moře světel. Vtom ucítil za sebou dotek. Byl to ledový chlad na rameni. Otočil se, ale za ním byla jen prázdnota a hladká zeď. Když se však znovu podíval na zábradlí, ležel tam klíč. Byl mokrý, jako by byl právě vytažen z hluboké studně, a z jeho povrchu stékala temná, hustá tekutina, která nevoněla jako krev, ale jako stará, vlhká země.
Antonín klíč znovu schoval do zásuvky a zbytek života už nikdy v tom domě nespal v horním patře.
Kdo dnes prochází kolem vily v Matějské ulici a pohlédne do velkého kruhového okna, možná uvidí jen odraz oblohy. Ale někdo, kdo má štěstí nebo smůlu, zahlédne v hloubi místnosti postavu, která stále hledá cestu ven z domu, který byl postaven přes její tichý hrob.