Příběh: vodárna čakovického cukrovaru
„Tady to končí, Antone, dál už voda proudit nemůže, pokud neotevřeš ten ventil!“ zakřičel Matěj a přiložil ruku k chladnému, vlhkému kameni zdi. Vzduch v prostorách pod kopcem Bulovky byl hustý, nasycený pachem řezavého železa a vlhkého mechu. Voda z Vltavy, přefiltrovaná přes řady jemných sít, s hrozivým duněním rázala do potrubí, které se s každou sekundou víc chvělo.
Antonín, hubený muž s tváří špinavou od mazotu a sazí, se nehýbal. Stál u hlavního ventilu, ale jeho oči nebyly upřené na kovové kolo. Díval se do hloubky šachty, kde se voda sbírala před cestou do proseckého vodojemu. V srpnovém horku roku 1879 byla tato vodárna zázrakem techniky, ale pro Antonína byla v tuhle chvíli místem hrůzy.
„Slyšíš to?“ zašeptal Antonín. Hlas se mu třásl.
Matěj přistoupil blíž. Nad nimi se vznášela tichá tma, přerušovaná jen slabým světlem olejové lampy, která vrhala na stěny dlouhé, tančící stíny. Z hloubky potrubí se ozýval zvuk. Nebylo to dunění vody ani skřípání kovu. Byl to rytmický, jemný zvuk, připomínající tleskání dlaní, který se odrážel od stěn s takovou čistotou, jako by ho vydával někdo, kdo stál přímo vedle nich.
„Je to jen ozvěna z potrubí, ty blázne. Otevři to, nebo nám to tady vybuchne do obličejů!“ Matěj ho popadl za rameno a prudce strčil.
Vteřinu poté, než Antonín položil ruku na kolo ventilu, zvuk ustal. Nahradilo ho absolutní ticho, které bylo v tomto průmyslovém stroji nepřirozené. Voda stále tekla, ale zvuk zmizel. A pak se z temnoty šachty, z místa, kde voda mizela do země, začala stoupat vůně. Nebyla to vůně řeky ani vlhkého sádru. Byla to intenzivní, sladká vůně cukru, tak silná, že až pálila v krku.
Antonín pomalu sklonil hlavu do šachty. V odrazu hladiny, osvětlené jedinou lampou, neviděl svůj vlastní obličej. Viděl postavu. Byla to žena v šatech z těžké látky, která stála v hloubce, kde by měla být jen černá voda a železné roury. Její tvář byla klidná, oči široce otevřené, a v rukou držela malý, stříbrný klíč.
„Kdo to je?“ vydechl Antonín a natáhl ruku k hladině.
V momentě, kdy se jeho prsty dotkly vody, postava v odrazu zmizela. Zároveň se z hloubky ozvalo hlasité, kovové cvaknutí, jako by se někde hluboko v zemi zavřely masivní dveře. Tlak v potrubí prudce stoupl. Matěj s křikem přiskočil k ventilu a s přetrženým sálcem ho prudce otočil. Voda s ohlušujícím syčením vyrazila vpřed směrem k Čakovicím, otřesem otřásla celou stavbou a v prostoru vodárny se rozlehlo echo smíchu, který nezpatřil žádnému z nich.
Když se prach a hluk uklidnily, oba muži zůstali stát v tichu. Antonín se podíval na svou dlaň. Byla mokrá, ale místo vody na ní zůstal lepivý, průzračný sirup.
Nikdy už s Matějem o tom nemluvili. Antonín však do konce svého života každou noc snil o stříbrném klíči, který zůstal někde v hloubce pod Bulovkou. Vzpomínal na ten okamžik, kdy se hranice mezi strojem a něčím nevysvětlitelným smazala.
Dnes už z té stavby nezbylo nic. Železnice a tunely pohltily kameny, které kdysi držely tajemství z roku 1879. Jen při tichých nocích, kdy vítr fouká od Vltavy směrem k Proseku, prý v hloubce pod Bílou skálou stále slyšet jemné tleskání a cítit sladkou vůně cukru, která hledá svou cestu zpět k povrchu.