Pověst: Kostel svatého Kříže a Všech svatých

Podle místní pověsti, jež se v Pšově tradovala z úst do úst po celé generace, nebyl přesun kostela z návrší na náves jen prostou záležitostí stavební nutnosti. Staří obyvatelé vesnice vyprávěli, že kopec na západ od vsi, kde dávný kostel Všech svatých stával, nebyl nikdy místem jako jiná. Stával na křižovatce starých cest, tam kde se cesty do Podbořan a Dolánek rozcházejí jako prsty dlaně — a křižovatky, jak věděl každý rozumný sedlák, jsou od nepaměti místy, kde se tenká hranice mezi světem živých a světem mrtvých nejsnáze prostupuje.

Traduje se, že za sedmileté války, když se krajem prohnaly pruské pluky a kostel na kopci utrpěl těžká poranění, slyšeli pšovští faráři i farníci v zimních nocích zvuky, které se nedaly vysvětlit samotnou válkou. Zvon z roku 1551, odlitý v dílně brněnského mistra Tomáše Jaroše, prý zvonil sám od sebe — vždy třikrát, vždy v tu nejhlubší tmavou hodinu. Nikdo se neodvážil vyjít ven, aby zkoumal příčinu, protože stáří a moudrost se v těch krajích shodovaly na jednom: zvon Jarošův nezvoní pro živé. Zvoní pro ty, kteří kdysi na starém hřbitově při kostele odpočívali a nyní se nemohou smířit s tím, že jejich svět se hroutí pod ranami vojáků.

Farář Václav Hlava byl prý mužem pevné víry, avšak i on připouštěl, že návrší nese tíhu věků, která jej tísní. Když roku 1765 vyjednal s velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou povolení ke stavbě nového kostela, velmistr bez váhání rozhodl: kostel musí stát na návsi, v srdci vesnice, mezi živými. Prý si vymínil tuto podmínku ne z důvodů praktických, jak se v kronikách píše, nýbrž proto, že sám obdržel zprávy o nočním zvonění a o neklidu, jenž jako mlha ležel nad starým místem.

Starý kostel byl roku 1766 zbořen, a s ním i kaple Pěti ran Kristových na návsi. Kameny byly odvezeny, zvony přeneseny do věže nové. Jenomže — a to je ta část pověsti, nad níž Pšovští ještě po desetiletích kroutili hlavami — kameny ze zbořeného kostela Všech svatých nezůstaly tam, kam byly odvezeny. Nalezeny byly teprve roku 1933, celé půl druhého kilometru od vesnice, v pískovně na rozhraní Dolánek a Podbořan, zazděné hluboko do sklepa, jako by se samy odebraly do tmy a ticha. Kdo je tam přinesl a proč, nikdo nikdy nevysvětlil.

Zvon Tomáše Jaroše zatím visel ve věži nového kostela a mlčel, jak se na zvon sluší. Pak přišel rok 1904 a kostel zachvátil oheň. Plameny pohltily krov, strop, vnitřní vybavení — ale zvon vydržel. Zůstal viset, začouzený, se zkrouceným závěsem, avšak nepoprasknutý, nepoškozený. Traduje se, že záchranáři, kteří jej po požáru sejmuli, slyšeli, jak kov ještě chvíli tiše hučí, jako by dozníval tón, který nikdo vědomě nevydal.

Pšovský kostel je místem, kde se prolíná více časů než jen jeden. Jsou v jeho zdech uloženy stopy řádu johanitů i křižovníků, ozvěna bojů i oheň zkázy, a přece vždy znovu postaveno to, co bylo zničeno. Pověst říká, že zvon Tomáše Jaroše je strážcem tohoto místa — přečkal vše, co přišlo, a dál visí jako svědectví, že některé věci nelze snadno uchytit ani zničit. Pšov je vesnicí, kde paměť přežívá v kovu a kameni déle než v lidském hlase.