Příběh: Na Tokáni
„Kde jste ho schoval, vy starý lháři!“ zakřičel mladý muž a prudce přítiskl sítěm zdrůbnělé prsty svého společníka k dubovému stolu. V místnosti zapáchalo po mokrém pískovci a čerstvě řezaném dřevě. Byla právě léta tisíc devětistě třicet dva, kdy se zde, v srdci pískovcových skal, zvedala nová hájovna. Vzduch byl hustý a chladný, s příchutí jehličí a blízkého deště, který začal bubnovat do střechy nově postaveného hostince.
Klaus, muž s tváří vrytou jako kůra starého smrku, se jen krátce zasmál a odvrátil zrak k oknu, za kterým se v mlze ztrácely hluboké rokle. „Hledejte v kamenech, ne v mých rukou. To, co přišlo z hlubin skal, nikdo z nás neovládá.“
Mladý zástupce majitele panství, kterého jmenovali Friedrich, prudce pustil Klausovu ruku a udeřil dlaní do stolu tak silně, až poskočily sklenice. Friedrich nebyl zvyklý na odpor. Přišel z města, aby dohlédl na dokončení budov, které měly sloužit jako útočiště pro šlechtici a lovce tetřevů. Ale od okamžiku, kdy poprvé vstoupil do tohoto údolí, ho pronásledoval pocit, že ho někdo pozoruje z výšin pískovcových věží.
Klausova odpověď ho však vyvedla z míry. Předtím, než Friedrich do budovy vstoupil, našel v trávě u prahu malý předmět. Byl to stříbrný klíč, tak starý, že kov byl téměř černý, a přesto byl studený jako led, i když ho držel v dlani v horkém letním poledne. Klíč nepasoval do žádných dveří v nové hájovně, ani do zámků v okolních srubech.
„Říkali, že ten klíč patří k bráně, která nemá hradby,“ zamumlal Klaus a konečně se podíval Friedrichovi do očí. V jeho pohledu byla zvláštní směs strachu a úcty. „Tady, Na Tokáni, se země s nebem dotýká způsobem, který rozum neunesl. Vždydy, když tu něco shoří, vrátí se to v jiné podobě. Dvěkrát užteply stěny předchozích domů. Myslíte, že to byl jen náhodný oheň?“
Friedrich ztuhl. Vzpomněl si na popravy a požáry z minulých let, na prach, který pohltil předchozí lovecké zámečky. V ten moment se v rozích místnosti rozhostil podivný zvuk. Nebyl to vítr ani praskání dřeva v krbu. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu otáčí klíčem v mohutném zámku, přestože v celé místnosti nebyl žádný takový mechanismus.
Zvuk se pohyboval. Přesunul se z rohu místnosti k oknu a pak, jako by prošel zdí, zmizel v mlze, která obklopovala budovy. Friedrich vyběhl ven do studeného vzduchu. Bosý, v jedné botě, zapomněl na svou důstojnost. Běžel směrem k nejbližší skalní stěně, kde se pískovec zvedal jako obří zuby zlomené země.
V mlze uviděl postavu. Byla vysoká, oděná v šatech, které vypadaly jako z jiného století, a stála naprosto nehybně. Postava neměla v ruce nic, ale z jejího směru vycházel ten samý kovový zvuk. Friedrich chtěl zakřičet, zavolat o pomoc, ale hlas mu uvízl v hrdle. Když se mlha na vteřinu rozestoupila, zjistil, že postava nemá obličej. Místo očí a úst měla hladkou plochu pískovcového kamene.
Když Friedrich znovu zamrkal, postava byla pryč. Zůstal jen on a ticho, které bylo tak hluboké, až slyšel vlastní tlukot srdce. V dlani stále svíral stříbrný klíč, který se nyní začal pomalu hřát.
Klaus stál v rozích dveří a pozoroval ho s smutným úsměvem. „Teď už víte. Ten klíč neotevírá dveře do domů, ale dveře do paměti tohoto místa. A ono si vybralo vás, abyste ho držel, dokud nepřijde čas pro další požár.“
Friedrich nikdy nepříběh dokončil. V archivech panství zůstal záznam o jeho náhlém odjezdu v polovině léta 1932, bez vysvětlení a bez dopisu. Jediné, co po sobě zanechal, byl ten stříbrný klíč, položený přesně doprostřed prázdného stolu v hájovně.
Kdo dnes prochází pískovcovými roklami kolem Tokáně, může někdy zaslechnout tiché cvaknutí zámku, který nikde není vidět.