Příběh: dům U Sladkých
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“ křičel Jakub v tichu prázdné síně a jeho hlas se odrážel od vlhkých stěn, které stále voněly po starém sladu a vlhkém kameni. Třesoucí se prsty svíral za límec muže, který před ním stál s prázdným pohledem a mírným úsměvem na rtech. Byl to Kryštof, bývalý písař, jenž před týdnem přišel do tohoto domu s kufrem plným papírů a tvrzením, že v hloubi těchto zdí spočívá pravda o věčných věcech.
Jakub ho přitlačil k chladnému pískovci stěny. Vzduch v domě byl těžký, cítit bylo kvas a prach z hlubokých sklepů, kde kdysi kvasilo pivo. Světlo svíček vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny, které vypadaly jako prsty sahající po obou mužích. Kryštof se jen lehce zasmál, zvuk byl suchý jako starý pergamen.
„Hleď nahoru, Jakube. Tam, kde se kámen setkává s nebem,“ šeptal písař a ukázal prstem k hornímu patru, kde v nicotě mezi okny vyhlížel kámenový svatý Juda Tadeáš.
Jakub ho pustil a zmateně pohlédl vzhůru. Svatý v nábžurníce vypadal v šeru tak živě, jako by se chystal mluvit. Jakub věděl, že v tomto domě, který vznikl spojením několika starších staveb, existovaly chodby, o kterých nikdo z obyvatel Starého Města netušil. Průzkumy hloubek odhalily zbytky domů z dávných dob, kde se vrstvy kamene krčily pod tíhou století. Právě tam, v těch zapomenutých prostorách, měl být ukryt dokument, který mohl změnit osudy mnoha rodin v Praze.
„Nevěřím ti. Dokument je z papíru, ne z kamene,“ zavrčel Jakub a znovu se vrhl k písaři.
Kryštof však v tu chvíli udělal něco nečekaného. Odrazil se od stěny a s neuvěřitelnou mrštností, která neodpovídala jeho věku, vyběhl po schodech vzhůru. Jakub ho pronásledoval, jeho boty hlučně tloukly do dřevěných prken. V horním patře, v prostorách, kde se stahoval chlad z vnějšího vzduchu, ho Kryštof zavedl do úzkého prostoru. Tam, kde byl vzduch řídký a cítit bylo jen staré dřevo a kov, se písař zastavil.
„Pravda není v archivech, Jakube. Pravda je v tom, co zanecháme nad hlavami ostatních,“ řekl Kryštof a jeho hlas zněl teď hluboce a klidně.
V ten moment se stalo něco, co Jakub nedokázal pojmout rozumem. Kryštof se nenápadně pohnul k otevřenému oknu, ale místo aby skočil nebo utekl, prostě se rozplynul. Nebylo to prudké, nebyl to pád. Jakub viděl jen, jak se postava písaře začala rozmazávat v šeru, jako by se stala součástí samotného stínu domu. Zůstal jen prázdný prostor a ticho, které bylo tak hluboké, až Jakub slyšel vlastní tlukot srdce.
Jakub vyběhl na parapet a vyhlédl dolů do ulice. Bylo tam prázdno. Jen vítr hvízdal mezi domy a prašná mlha obalovala křižovatku ulic. Když se však znovu podíval nahoru, na střechu a okraje budov, zahlédl něco, co mu zmrazilo krev v žilách. Na samotném hřebeni domu, tam, kde by žádný člověk nemohl stát bez pomoci žebříku a rovnováhy, spatřil postavu. Byla to postava muže, který tam nestál, ale visel.
Nebyl to mrtvý muž. Postava se nepohybovala, nebránila se, jen tam byla, jako by byla vytesaná z téhož pískovce jako svatý v okenním výklenku. Jakub vyrazil zpět dolů, vyběhl z domu a s vypouvějícím zrakem hledal na fasádě jakýkoliv stopu po lidech. Nic. Jen tiché zdi domu U Sladkých, které v sobě uchovávaly tajemství z dob románských kvádříků i barokních ambicí.
Kryštof zmizel, dokument nebyl nalezen a muž na střeše se stal městskou legendou, kterou si šeptali jen ti, kteří se odvážili pohlédnout prudce vzhůru. Jakub už nikdy nenašel odpověď na to, jak se člověk může stát součástí architektury.
Kdo dnes stojí v Husově ulici a zvedne zrak k okrajům střechy, možná spatří stín, který tam nepatří, a pocítí chlad, který nepochází z větru, ale z hloubky zapomenutých sklepů.