Příběh: stará škola v Dřevčicích
„Ustupte, vy blázni, oheň nespí a nečeká na vaše modlitby!“ zařval Matěj, zatímco mu z plic vyletěl hustý černý kouř. Vzduch v Dřevčicích v onom roce 1848 chutnal po spáleném dubovém dřevě a zmaru. Matěj stál uprostřed chaosu, kolem něj hřměly plameny, které požíraly jednu střechu za druhou. Viděl, jak se hroutí stěny domů, v nichž žili jeho předkové, a slyšel zoufalý křik žen a dětí. Vzduch byl tak horký, že pálil kůži i skrze hrubé plátno košile.
Když se prach usadil a popel přestal dopadat na zemi jako šedý sníh, zůstaly v srdci vsi jen trosky. Právě tam, na místě zvaném Pastýřův vrch, kde země stále vyzařovala zbytkové teplo, však začala vyrůstat nová stavba. Byla to škola, symbol nového začátku, vztyčená z vůle pánů z Novozámeckého panství. Matěj, který přežil požár, zde dostal práci při stavbě. Byl to mlčenlivý muž s rukama z tvrdého dřeva, který se však v noci často vracel k základům budovy.
Jednoho večera, krátce poté, co byla škola dokončena a její věžička s hodinami začala odměřovat čas vesnice, Matěj spatřil u zdi něco, co mu zmrazilo krev v žilách. U vysokého platanu, který v té době byl jen mladým stromem, stál muž. Neměl na sobě šaty z té doby; jeho oděv byl temný, neznámý, přiléhající, jako by byl ušit z kůry samotného stromu. Muž se nepohyboval. Díval se vzhůru na věž s hodinami s takovým intenzityvním pohledem, že Matěj zapomněl dýchat.
„Kdo jste?“ vykřikl Matěj a udělal krok vpřed.
Neznámý se pomalu otočil. Neměl obličej, jaký zná lidi. Místo očí měl hluboké stíny a místo úst jen hladkou kůži. V ruce svíral malou kovovou schránku. Bez jediného slova, bez jediného zvuku, muž vznášel schránku směrem k vrcholu věže. Matěj viděl, jak předmět neobyčejným způsobem stoupá vzhoru, jako by ho táhl neviditelný provázek, až zmizel v samotné makovici na hrotu věže.
Matěj vyběhl k budově, vyškrtal se do věže, kde cítil chladný kov cimbálu a slyšel rytmické tikání hodin, ale nahoře nenašel nic. Žádného muže, žádné schránky, jen ticho a prach tančící v paprscích měsíčního světla. Když se dotkl střešního plechu, ucítil pod prsty zvláštní vibraci, jako by budova dýchala.
Od té noci se v Dřevčicích začaly dít věci, které nikdo nedokázal vysvětlit. Hodiny občas udělaly dvanáct údarů v době, kdy slunce stálo v nejvyšším bodě dne. Děti, které do jednotřídky chodily z Heřmánek, vyprávěly o šeptání, které vycházelo z hlubokého suterénu, i když tam nikdo nebyl. Matěj se pokoušel tajemství vyloupit, ale věž byla uzavřená a nepřístupná.
Jednou v noci, krátce před svou smrtí, Matěj znovu uviděl stín u platanu. Tentokrát mu muž s neviditelným obličejem ukázal nahoru na věž a poté pomalu přiložil prst k místu, kde by měla být ústa. Byl to gesty přikázaný mlk. Matěj tehdy pochopil, že škola není jen budovou pro výuku dětí, ale že v její nejvyšší části je uložena věc, která nepatří do tohoto času.
Předměty v té schránce zůstaly skryty desetiletí. Dokumenty, mince a jména obyvatel, které v ní později našli, byly jen povrchní vrstvou. Nikdo z moderních opravářů si nevšiml, že papíry v schránce jsou psány inkoustem, který v roce 1921 ještě neexistoval, a že některé z jmen na seznamu patří lidem, kteří v Dřevčicích nikdy legálně nežili.
Když dnes v budově staré školy sedíte v hostinci a cítíte vůni jídla a slyšíte smích hostů, stačí jen jednou vzhlédnout k věži. Pokud vteřina ticha přepadne celý prostor, možná uslyšíte, jak v hrotu věže něco tichounce tiká, i když hodinový strojek byl dávno snesen k opravě.
Ten, kdo jednou v noci uvidí stín pod platanem, bude vědět, že některé tajemství zůstávají zamknutá v kovovém boxu vysoko nad hlavami lidí, a jen čekají na okamžik, kdy se čas znovu zastaví.