Příběh: Jáma Jiří
„Hlouběj hlouběj, ty lenochu, nebo ti z platů ubudu!“ zakřičel Gaberl a jeho hlas se rozbil o vlhké stěny šachty jako kámen o žulu. Prach z černé rudy mu zalepil rty a v nose cítil pronikavý, štiplavý pach síry smíchaný s pachem staré vody, která stékala po cihlovém obkladu. V roce 1819 byla tato díra v zemi ještě jen začátkem snu o bohatství, úzký svislý prut, který se s každým rázem krumpáče zakousal hlouběji do nitra kopce.
Matěj, mladý těžař s tváří černou jako noc, přestal kopat a ztuhl. Z hloubky, kde už nedosáhlo světlo žádné lampy, se ozval zvuk. Nebyl to hřmot hroutícího se stropu ani praskání dřevěných podpěr. Byl to rytmický, kovový zvuk, připomínající údery kladiva o kov, ale s podivným, zpomaleným tempem.
„Slyšíš to, mistře?“ zašeptal Matěj a zvedl ruku, aby utišil hluk ostatních mužů.
Gaberl přistoupil k okraji jámy. Vzduch nad hlubinou se chvěly chladem, který stoupal nahoru jako ledový proud z jiného světa. Rytmus z hloubky přestal. Místo něj se ozval hlas. Nebylo to křikání ani volání o pomoc, ale tiché, melodické pobruňování, které znělo, jako by ho pronášel někdo, kdo v hloubkách země žije už tisíce let. Zvuk byl čistý, až bolestivý, a vtíral se do uší jako jemná jehla.
Muži v šachtě ztichli. Všichni zdrželi dech. Pak se z temnoty vyvalila hustá, stříbřitě šedá mlha, která nevoněla po uhlí, ale po čerstvě rozkvetlých jarních květinách, ačkoliv venku zuřila zima. Mlha vyplnila prostor jámy a na okamžik v ní spatřili postavu. Nebyl to člověk, spíše stín s příliš dlouhými prsty, který držel v ruce něco, co jasně svítilo modravým světlem.
„Kdo jsi?“ vyhrkl Gaberl a ruka se mu třásla, když stiskl rukojeť svého nástroje.
Postava v mlze neodpověděla slovy. Místo toho zvedla svou světelnou věc a ukázala ji směrem k jihu, k místu, kde později měla proudit voda štolou Josefi. Vteřinu poté se ozval hlučný, kovový řev, jako by se v hloubce sto metrů pod nimi rozkřiklo obří zvíře. Země se zachvěla, cihly v horní části jámy popraskaly a mlha se v mžiku rozplynula, zanechávajíc za sebou jen absolutní ticho a pach ozónu.
Matěj se znovu opřel o krumpáč, ale jeho oči zůstaly upřeny dolů. V místě, kde před chvílí stál ten stín, ležela malá, dokonale vybroušená kulička z neznámého, průzračného kovu. Gaberl ji zvedl a pocítil, jak ho proudne mrazivý chlad, který mu okamžitě zkameněl svaly v předloktí.
„Tady je něco, co do světa živých nepatří,“ zamumlal Gaberl a tvář se mu zkroutila v úsměvu, který připomínal spíše masku hrůzy než radost.
Od toho dne se v dole začaly dít věci, které nikdo z pracovníků neodvážil vyprávět v hospodách v Žacléři. Muži tvrdili, že když jdou hluboko dolů, slyší za zdmi šachty kroky, které je sledují, ale když se otočí, vidí jen prázdnotu a černé stěny. Někteří tvrdili, že v noci, když nad jámou přejde měsíc, ze svislé díry vyhlíží modravé světlo, které láká každého, kdo hledá ztracené věci.
Gaberl kuličku nikdy nenašel, ztratil ji nebo ji někdo ukradl, ale jeho povaha se změnila. Přestal být tvrdým mistrem a stal se člověkem, který trávil celé noci u úst jámy, jen tak stál a naslouchal tichu hlubin. Věřil, že tam dole existuje město ze skla a stříbra, které jen čeká na správný signál, aby se otevřelo.
Když se o desetiletí později do dolu dostavily parní stroje a jáma se prohloubila na více než sto metrů, těžaři narazili na vrstvu kamene, která byla dokonale hladká, jako by ji někdo vytesal s matematickou přesností. V místě, kde se stromy a stroje setkaly s hloubkou, našli jeden jediný předmět: starý, zrezivělý krumpáč, který vypadal přesně jako ten, který Matěj držel v rukou v roce 1819, přestože byl v té době v hloubce, kam se tehdy nikdo nedostal.
Kdo dnes stojí u úst této památky, možná pocítí ten stejný mrazivý tah vzduchu z hloubky, který kdysi zastavil srdce těžařů. Ta černá díra už dávno nepatří jen strojem a lidmi, ale tajemství, které v sobě uzavřela v hloubce stopadesát metrů, stále vyhlíží každého, kdo se odváží naslouchat tichu pod nohama.