Příběh: Kroftovy pivovarské domy
„Tohle pivo chutná jako tekutý stříbro, ale kopne jako plzeňský kůň!“ vykřikl pan Matěj a málem převrhl těžký dřevěný stůl v jídelně.
Kolem něj se vzduchem vlnila hustá, sladká vůně mladého sladu a čerstvě vymalovaných stěn. Bylo to v roce 1932, v onom novém domě, který právě otevřeli u brány do pivovaru. Všechno zde bylo lesklé, nové a vonělo po čistotě, což bylo pro Matěje, starého řemeslníka z okolních chalup, až příliš zvláštní. Seděl v jedné z nových jídelních prostor, kde se mísil hluk lžic o talíře s hovorem pivovarníků.
Naproti němu seděl pan Alois, muž s tváří jako ze starého dřeva a očima, které viděly víc, než chtěly prozradit. Alois nebyl obyčejný dělník, ale muž, který znal každou škvíru v nových zdech a každou tajnou cestičku k sudech.
„Pijte v klidu, Matěji, jenom nespěchejte,“ zamumlal Alois a s úsměvem si upravil klobouk. „To pivo z nových varn má totiž jednu vlastnost. Kdo vypije tři sklenice v jedné hodině, začne slyšet myšlenky lidí, co stojí za branou.“
Matěj se zasmál, až mu vyletěla pěna z koutku úst. „Blázny jste vy všichni! Jak může pivo z mramorových chodeb a nových bytů dávat slyšet myšlenky? To je pohádka pro děti!“
Aby dokázal svou odvahu, zvedl ruku a přivolal výčepka. Třetí sklenice zmizela v hrdle během několika minut. Matěj se opřel o záda židle a zavřel oči. V ten moment se mu zdálo, že svět kolem něj ztichl, ale v hlavě mu najednou začalo znít zvlášní šumění. Nebyl to hluk ulicy U Prazdroje, ale jasný, ostrý hlas, který mu zněl přímo v lebce.
„Kde sakra schoval ten klíč od vinného sklepa?“
Matěj vytrhl oči. Hlas nezněl v místnosti, ale v jeho hlavě. Podíval se kolem sebe. V rohu místnosti stál vysoký, přísný muž v drahém obleku, který vypadal jako někdo z vedení, možná samotný pan Krofta nebo někdo z jeho nejbližších. Muž stál nehybně, rty pevně sevřené, ale v Matějově hlavě ten hlas dál hromol s otázkami o ztraceném klíči.
Matěj, hnaný zvědavostí a mírným opojením, vstal a s neohrabaným úsměvem přistoupil k panu v obleku. „Hledáte snad něco, pane? Možná klíč?“
Muž ztuhl. Pomalu se k němu otočil, v očích měl výraz naprostého šoku. „Jak to víte? Nikdo o tom neví, ani moje žena!“
Matěj se vítězně podíval na Aloise, který si v klidu dopíjel svou sklenici a potrpěly mu koutky rtů. „To je ta síla nového piva, pane! Slyším vaše myšlenky!“
Pan v obleku, místo aby se rozzuřil, zruděl až za ušima a začal Matějetovi šeptat do ucha, aby mu pomohl klíč najít, protože by ho jinak v rodině zmlatili. Matěj, pocítěn svou novou schopností, začal s panem v obleku procházet nově vybudované chodby, od vrátnice až k vanovým lázněm, přičemž každý krok doprovázel hlasitým komentářem toho, co mu z hlavy onoho pána „ proudilo“.
Když po hodině hledání Matěj náhodou zakopl o vyvrženou cihlu v jedné z průjezdů a právě pod ní našel hledaný klíč, pan v obleku mu vděčně podal zlatou mince. Matěj byl v extazi. Vzal minci, s díky se poklonil a vrátil se k Aloisovi.
„Funguje to! Aloisi, ty jsi měl pravdu! To pivo je zázračné!“
Alois se krátce zasmál a vyndal z kapsy malý kousek papíru. „Víte, Matěji, to pivo je sice skvělé, ale myšlenky neotevírá. Jenže vy jste v té první hodině tak hlasitě mluvil o tom, že jste viděl pana ředitele včera večer, jak klíč ztratil u brány, že jste ho slyšel z druhého konce sálu, než jste se vůbec napil. On jenom nevěděl, že jste to vy, kdo mu to vyšetřil.“
Matěj zůstal stát s otevřenou pusou, zatímco Alois vstal a pomalu kráčel směrem k bráně, kde se v zapadajícím slunci zlatila nová pamětní deska.
Kdo dnes prochází těmito domy, možná stále cítí vzduchem vůni chmelu a slyší ozvěny starých smíchů, které se ztratily v tichých chodbách mezi byty a lázněmi.